..........

Opouštění | 3. kapitola

7. června 2016 v 19:15 | anita barrasa |  AMY | 1 | Opouštění



Procházel všechny situace, při nichž obhajoval jeho přátele a vymýšlel výmluvy, jen aby neměli problémy doma a schytával je místo nich. Uvědomoval si, jak na něj shodili problém, kdykoliv jeho pomoc potřebovali. Věděli, že to pro ně udělá, byla to samozřejmost. Nechávat vše na kdysi nešťastném Pablu Gutiérrezovi, jen proto, že byl právě on tím, který usiloval o jejich společnost. Netušili, že i to udělal z dobré vůle. Udělal to kvůli dětským snům jeho nejlepšího přítele, kamaráda od dětství, kluka, se kterým prováděl před pár lety klučičí lumpárny a myslel si, že jen to bude stačit k udržení jejich přátelství i v době dospívání.

Vzpomínal, jak Juan marně toužil po slávě a dobrém jméně, které si toužil vydobýt čestně. Do té doby, než potkal Enriqua. Začal chodit na party, po nocích místo odpočinku popíjel alkohol, na opuštěném místě v temných ulicích Cimadevilly zkoušel drogy, vynechával tréninky, protože byl natolik oslabený, že neušel ani krok. Nechával ho přespávat u sebe doma nebo ho odtáhl do klubu, přestože nebyl členem. Vymýšlel výmluvy o fotbalových trénincích a přísnosti jeho trenéra.

Pokud by tohle zjistila Señora Hernándezová, nebyla by nadšena. Byla by zklamána přiznáním, že pomeranče nebyly výhrou v fotbalové lize, ale ukradeným suvenýrem z letních trhů na Plaza Mayor. Kdyby slyšela o synových zlodějských snech a jeho chování mezi vrstevníky, když se před rodiči choval jako andílek.

Všichni měli jiné představy, před každým jinou masku, kterou se rozhodl rozkrýt.

Povzbuzeně vstal. Probudil se rozvalený na červené pohovce ve vstupní hale sportovního centra, nohou se opíral o skleněný konferenční stolek a málem kopnul do keramické vázy s vonícími čerstvými květy. Následující pohled ho trochu znepokojil - na druhé pohovce spokojeně dřímal Juan Hernández. I při snění měl na ústech svůj typický rošťácký úsměv, i když pochyboval o tom, jestli ten jeho typický úsměv nebyl jen výsledek jeho nočních večírků. Pablo se jich nikdy neodvážil zúčastnit - až moc se držel svých tenisových snů, o jejichž dostavadních úspěších se mohl přesvědčit pohledem na vitrínu přímo v sále.

"No tak, vstávat, hoši!" ozval se vojenský příkaz.

Pablo se otočil za sebe. Postával tam trenér tenisového oddílu, jimi zvaný strýček Ramos, klasicky s hrnkem kávy a v druhé ruce nesouc pro chlapce taktéž dva šálky čaje. Položil oba na stůl a zatřásl spícím Juanem. Posadil se na červené křesílko a pohodlně se rozvalil.

"Už jsem volal rodičům. Řekl jsem jim, že si s vámi nejdřív promluvím a pak vás pošlu domů." Zamíchal si lžičkou kávu. "Hlavně by mě zajímalo, co tu děláš ty, Juane. To jsi byl zase tak unavenej z tréninku, že jsi ani nedošel do Cimadevilly? Mám dojem, že to není poprvé."

"Na žádném tréninku nebyl. Nikdy."

Juan zamžoural ve světle a vyděšeně těkal pohledem mezi Pablem, který ho udal, a trenérem, jenž ho sledoval přísnýma očima. Zastavil se u Pabla, jeho ležérně položené nohy na stole a jeho uraženému tónu. Přemýšlel, že by něco řekl jinak a změnil tak včerejší večer, ale nechtěl znovu lhát, protože za něj jeho již bývalý kamarád řekl pravdu. Že bude rád, až odejde.

Pablo se snažil vypadat, že se se vším smířil, ale mrzelo ho to. A byl odhodlaný, že to jen tak nenechá.

"Tak já radši půjdu."

Když Juan opustil místnost, trenér si přisedl blíže ke svému mladému svěřenci, přitáhl plastovou červenou židličku ladící k recepci a lokty položil na stehna. Obličej nastavil k chlapci natolik, aby působil jako psycholog, který mu chce promlouvat do duše a chce se podívat, nad čím přemýšlí. "Vůbec se mi nelíbí, co s tebou poslední dobou je, Pablo. Na konci června jsem tě chtěl poslat na turnaj do Ovieda, ale nevím, jestli by to byla vhodná volba. Ta divná nehoda, teď tohle... co se děje, sakra?"

Pablo zaryl pohled do země. "Nic se neděje."

"Jo, to vidím. No tak, vysyp to. Přece tě už znám dlouho na to, abych poznal, že něco není v pořádku."

"Na ten turnaj stejně nepojedu. Poslední víkend v červnu se stěhujeme." Skryl svůj obličej v dlaních, ale na konci věty se neubránil vzlyku. Teď, když se před ním rozplývala vidina každoročního prestižního turnaje, kde pravidelně reprezentoval úspěšnou družinu jejich klubu, přecházející do prázdna zametené anglické oblohy, se ještě více rozhořčil nad sobeckým rozhodnutím jeho matky.

"Cože? To si ze mě děláš srandu? A co já budu jako dělat?"

Ramos vstal ze židle, jež zaškobrtla po hraně dlaždice a zachytila se o skleněný stolek. Energickým krokem přešel k proskleným dveřím a zdánlivě zaujatě sledoval proudy procházejících lidí. "A kam? Doufám, že se na nás, na starý pardály, přijedeš vůbec někdy podívat."

"Do Londýna. Ale slibuju, že někdy přijedu. Pokud bude možnost."

Trenér se obrátil a přešel k vitríně s vystavěnými trofejemi. Vyhledal zlatou sošku mužské postavy svírající v levé ruce tenisovou raketu, na jíž boku byl uveden jako trenér týmu a pod kolonkou hráči bylo elegantním písmem vyryto jméno Pablo Gutiérrez a pod ním Enrique Velasco. Dva tahouni týmu, který se zdál být nepřemožitelným. Ti dva, bez nichž by si nedovedl představit fungování celého družstva. Ti dva nerozluční přátelé. Ale pak do jeho mysli vnikla krutá realita - že tohle léto už nebudou společně, ale každý v jiné zemi.

"Hlavně mi slib, že toho nenecháš. Nevíš, jak mě mrzí, že o tebe přijdeme." Otočil se znovu k chlapci. "Nesmíš na tenis zanevřít, jasný? Když už nebudeš s námi, tak mi slib, že tě za pár let uvidím v televizi, jak budeš bojovat o ty největší tituly..."

Ramos pochodoval z obou stran místnosti a měl slzy na krajíčku, když vypravoval staré zážitky, které už Pablo málem zapomněl. Teď ale nechtěl, aby se mu zpětně vybavovaly, zrovna ve chvíli, kdy byl rozhodnut zničit všechno, co mezi nimi bylo, jediným řezem meče. Utnul trenérovo povídání uprostřed slova, vstal z pohodlné červené sedačky a beze slova opustil budovu. Procházel prázdnými ulicemi, dokud nedorazil k malému obchůdku Señory Hernándezové v jedné z opuštěných částí města. Když z něj vypadla všechna tíživá tajemství, připadal si konečně jako člověk. Teď mohl svobodně dýchat. S výrazně zlepšenou náladou úplně zapomněl na všechny strasti posledních dní, protože cítil tolik potřebnou úlevu.

Netrvala dlouho. Stanul před dveřmi svého bydliště. V zámku zachrastily klíče a společně s přivítáním "No sláva, kde jsi byl?" mu na obličeji přistála studená facka. V jeho chladně bílém pokoji na něj čekala dvě připravená zavazadla, otevřená, jen čekající, až do nich naskládá celý svůj život, celý dosavadní život do jedné kostky, kterou v Londýně odhodí do hlubin Temže.

Zatímco odpoledne doma balil a pár týdnů osamoceně trávil stístěně mezi bílými zdmi, sledoval z okna probíhající svět, kde občas zahlédl to, bez čeho si nedovedl představit život, a teď před tím oči odvracel, protože věděl, že to opouští.

Snažil se s tím smířit, ale bylo to až příliš těžké.

Přišel den, kdy vzal svá zabalená zavazadla, naskládal je mezi ostatní, přecpaná oblečením obou jeho sester i matky, natěšeně básnících o Anglii. Přitakával na vyzdvihování všech priorit jejich nového bydliště a přál si být z toho taky tak unešený, ale místo toho se ho zmocňoval strach.

Před cestou se zařekl, že už pro tohle město a jeho obyvatele neuroní ani slzu, že by měl být potěšen, že ho opouští; ale když jejich vůz projížděl kolem známých zákoutí, každé se mu spjalo s jednou ze vzpomínek. Měl pocit, jako by se vracel do těch časů, kdy prožil jeho nejkrásnější vzpomínky. Ztratily se mezi slzami, jen ta tíha minulosti ho neustále nutila nad vším přemýšlet, když chtěl zapomenout.

Otřel si oči se studem, že je jediný, koho tohle dokáže dojmout. Nebyl jediný. Myslel si, že otec je bez potíží zaveze na letiště a to odloučení ho bolet nebude. Když ale po jeho tváři poprvé v životě zahlédl stékat studené kapky a viděl ten smutný výraz, který hovořil za vše, uvěřil, že i on tohle prožívá. Že to prožívá mnohem více, než všichni tušili.

Otec zastavil auto na polní cestě a procházel se kolem vysokých trsů trávy, sahajících mu až po kolena, a snažil se vydechnout a vzpamatovat se. Slyšel z dáli naléhavé hlasy jeho ženy. Představoval si cestu, kterou ještě musí překonat, a že až se bude stejnou cestou vracet, patnáct šťastných let mu zbyde jen na fotografii na krbové římse v obývacím pokoji.

Zalitoval, že poslední měsíce vysedával jen nad rybníkem a nevěnoval rodině poslední chvíle. Mohl toho litovat, ale už bylo příliš pozdě, aby to vzal zpět. Litoval toho i jeho syn, když vstal ze sedadla a objal svého otce, ke kterému nikdy neprojevil tolik citů, jako toho dne. To bylo jejich poslední rozloučení. Ještě několik minut postával Fernando Gutiérrez na letišti v Castrillónu, dokud se letadlo neztratilo mezi kousky rozervaných mraků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.