..........

Červen 2016

Stará tajemství

30. června 2016 v 12:58 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Radovala jsem se z toho, že dostáváme na poslední školní týden ředitelské volno a tak si o čtyři dny prodloužím prázdniny. Ty čtyři dny si vzhledem k tomu, že bratr s otcem si ještě užijí svých povinností, užiju jen sama samotinká, bez přítomnosti lidí, která mě poslední dobou tolik rozčilovala. Jenže jak jsem se rychle stačila přesvědčit, nedokážu žít ve velké společnosti lidí, ale zároveň ani o samotě. Kdyby nešlo jen o hloupé čtyři dny, tak bych se určitě brzy zbláznila. I když se možná chovám jako ten nejnepříjemnější a nejosamělejší člověk na světě, stejně mám potřebu stále mít někoho vedle sebe. Horší je, jestli někdo chce mít vedle sebe mě. Myslela jsem si, že se budu válet, odpočívat - v rámci možností -, ale taky běhat, pracovat na věcech, na které nebyl čas... a během toho stihnu zapomenout. Jenže? Jak jsem pouze sama se sebou a vidím jen neustlanou postel, prázdný pokoj, zatažené rolety, poslouchám jen neúnosné ticho, přemýšlím nad tím ještě víc. Když jsem chtěla vytvořit nástěnku, samozřejmě na ní nesměly chybět fotografie z různých období mého dosavadního krátkého života. První, na které jsem sáhla, byly ty ze Španělska. A je to tu znovu. Znovu se budu opakovat - chci zapomenout, ale valí se to na mě ze všech stran.

Včera jsem si řekla, že zanechám svých aktuálních problémů, a jak jsem si určila ve své výzvě, prohledám tajemství naší půdy. Upřímně řečeno, většinou se jí vyhýbám obloukem, připadá mi, že nese něco tíživého, něco, co je tam možno ukryto právem, možná je to něco, na jehož odtajení nejsem ještě dost připravená. Má zvědavost ale všechna tato úskalí hravě překonala. Vzala jsem si pro jistotu baterku, protože světlo na půdě svítí už slabě a podtrhává tím strašidelnou atmosféru společně s pavučinami v rozích, vrzajícími parketami a tiše odbíjejícími starožitnými hodinami.

Myslela jsem si, že v krabicích najdu nějaký poklad, nicméně v těch prvních šlo jen o staré oblečení nebo veškeré nepotřebné věci, které si matka nechávala asi jen z nostalgie. V tomhle ohledu příliš po ní nejsem - naopak, co mi k něčemu není, rovnou bych vyhodila. Když jsem ale skončila s prohledáváním krabic s oblečením, narazila jsem na opravdový klenot. Staré deníky a knihy vydané před desítkami let, některé už poničené a těžko čitelné, roztrhané a zaprášené, ale stále vonící tou nádhernou vůní knih. Když nějaké podobné klenoty stanou v mých rukou, připadá mi, že se stávám součástí historie. Představuji si, jaké to bylo v té době, kdy byla moje matka malá a dostala pečlivě vázanou knihu, kterou si střežila jako svůj poklad a byla pyšná, že mohla dostat takový dárek. V té době cennost, v dnešní době možná obyčejnou věc. Na ty pocity, které provázely moji babičku, když psala svůj deník, když stejně jako my teď řešila dívčí starosti, přestože už od jejího dospívání uběhla řádka let. Něco zůstalo stejné, něco se změnilo. Přesto je stále pozoruhodné probírat se historií a poznávat minulost ve všech jejích podobách.

Jaké by to bylo, kdybych také úhledně jako moje babička popisovala své myšlenky do koženého deníčku, schovávala si ho pod postelí, svěřovala se se vším, co by mě trápilo, a když bych dospěla, předala ho do rukou své dceři nebo vnučce? Četla si vlastní staré deníky a usmívala se nad tím, jaká byla minulost a jaké je přítomnost? Nad svými naivními představami, kvůli kterým jsem v dospělosti narazila? Zavzpomínala na staré časy, až bude svět naprosto odlišný?

Celkem mě mrzí, že tohle už dost možná nezažiju. V dnešní době plné technických vymožeností, blogů a podobných věcí to, co jsem prožila, se mi v budoucnu nejspíš nepodaří. Všechno bude uložené kdesi v hlubinách mého počítače a nebudu si na to moci sáhnout, jen se dívat. Ale svůj nově nalezený poklad si budu střežit. Možná to je starý poničený deník, ale pro mě pamětihodnost, která má cenu zlata.

Nejlepší kamarádce

26. června 2016 v 10:36 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá R.,

chci rovnou začít omluvou. Nejen za to, jak se chovám v poslední době, ale také dobře vím, že jsem se k tobě v minulosti mnohokrát nezachovala tak, jak by sis zasloužila. Od té doby, co jsme se staly kamarádkami, jsi pro mě začala být takovou ochránkyní, velkou sestrou v okolním velkém světě, který by mě bez tvé pomocné ruky převálcoval. Když by se na nás někdo neznámý podíval, řekl by, že bych to měla být spíš já (jako vyšší a silnější, zatímco ty jsi menší a drobnější) - ale už vím, že ty jsi z nás dvou ta více rozumější a já se zase víc řídím city. Občas se musíme vzájemně usměrňovat. Člověk by řekl, že jsme rozdílné a nemůžeme si rozumět, ale myslím, že ta rozdílnost je právě to, co nás spojuje dohromady.

Vím, že tobě můžu říct cokoliv a nebudeš mě jako snad jediná z mého okolí hanit za moje názory a za mé postoje, protože jim připadají dětinské, ale ty dokážeš pochopit, jaká opravdu jsem, že to, co ostatním připadá jako maličkost, má pro mě nevyčíslitelnou cenu, ty jsi se mnou prožívala všechna těžká období, když mě všichni, koho jsem za přátele považovala, opustili. Překonala jsi moje záchvaty amoku, kdy na tebe bezdůvodně křičím, překonala jsi to, že jsem nenáviděla tebe i celý svět, překonala jsi čtyři týdny, kdy jsi musela být jen v mé přítomnosti, která věřím, že nebyla někdy zrovna dvakrát příjemná. A když jsem na tebe křičela na náměstí plném lidí, nenaštvala ses, protože jsi věděla, že už budu taková. A že se nezměním. Proto si tě vážím ještě více, že jsi schopna se přátelit s takovou osobou, jako jsem já.

Musím říct, že když vzpomínám na všechny naše společné okamžiky, vybavuji si dost svých selhání a průšvihů. Často si říkám, že bych se ti měla odvděčit, že už si mě dávno nehodila přes palubu, čemuž by se nemohl nikdo divit. Dělala jsi pro mě tolik věcí z dobré vůle, dělala jsi to, co jsi vůbec nemusela, ale záleželo ti na tom, abych se nezřítila do dalších malérů. Myslela jsem si, že mi ubližuješ, když jsi mě chránila. Dělala jsi pro mě to, co jsem si ani nezasloužila. Vím, kolik špatných věcí jsem zavinila. Zároveň ale vím, že jsme spolu prožily spoustu krásných chvil, nezapomenutelná prokecaná odpoledne, naše esemesky o čemkoliv a kdykoliv a tisíce možná malých a nedůležitých, ale i tak skvělých zážitků. Doufám, že jich zažijeme ještě spoustu a zůstaneme tou nerozlučnou dvojicí, kterou nic nerozdělí.

Právě proto ti chci napsat něco, co by se do jedné esemesky nevešlo. To, že si našeho přátelství moc vážím a jsem ráda, že mám takovou kamarádku, jako jsi ty. Těším se, až o prázdninách přijedu za tebou do Hradce a zase mě rozveselíš a ochráníš před velkým světem, jako už mockrát.

A.

Podivné prázdno

22. června 2016 v 18:08 | anita barrasa |  z mého života
Po několika probrečených dnech se moje smuteční nálada převrátila do opačného extrému. Už jsem se přestala prohrabovat starými dopisy a připomínat si jimi minulost, protože teď, kdykoliv bych znovu pročítala ta slova, která ve mně vzbuzovala předešlé dny návaly emocí, neuronila bych pro ně ani slzu. Nepřemýšlela bych nad tím, jen bych tupě zírala na obrazovku, četla každé slovo několikrát, opakovala, hláskovala, ale nic by ve mně stejně nevzbudilo, neprobudilo to prázdno v nitru mé duše. Připadám si teď jako necitlivka a větší ignorantka světa, než bývám obvykle. A to jen kvůli jednomu hloupému dopisu. Občas až nemůžu uvěřit, jaká dokážu být hloupá a naivní. Lidé v mém okolí se mě toho mermomocí snaží zbavit a vyčítají mi, že jsem se chovala jako ubulený spratek a teď jako sobec všímající si jen vlastních problémů. Všichni si myslí, že mají pravdu. Jenže já se toho nedokážu zbavit. Nedokážu zapomenout. Nedokážu nad tím mávnout rukou a pokračovat dál v běžném životě. Nedokážu se svým náladám ubránit. Vzalo mě to. A můj mozek, obvykle racionálně uvažující, taktéž stávkuje. Dokáže někdo pochopit, že já s tím taky bojuju a snažím se zapomenout, ale nejde to tak lehce?

Píšu si s kamarádkou, vypráví mi vtipné historky, ale nejsem schopna je pochopit, nezasměju se jim, protože můj mozek se rozhodl, že teď bude všechno sabotovat, mimo jiné i pokusy o pobavení a zlepšení nálady, které mi kamarádka ráda poskytuje a místo toho, abych jí za ně byla vděčná, že je jedinou osobou na světě, která se mě snaží rozveselit, ne mě ještě více dostat dolů, než dokážu být, jako přímo ukázkově moje spolužačky a celé moje okolí. Prý se svým aktuálním chováním snažím jen přilákat pozornost. Jistě! To je fakt to poslední, po čem teď toužím. Spíš bych chtěla, aby mě nikdo neviděl a nikdo se o mě nezajímal. Tím neříkám, že jsem stále ve středu pozornosti, ale pořád mám kolem sebe příliš mnoho lidí, než vidět chci. Nebo spíš nechci, aby oni viděli mě.

Naštěstí mě teď čekají poslední dva dny ve škole a potom prázniny, kdy si naordinuju na pár týdnů čas jen sama pro sebe. Pár týdnů litování, ve kterém mi nikdo nebude bránit. A třeba díky tomu konečně zapomenu.

Poslední dopis

18. června 2016 v 15:23 | anita barrasa |  poezie
Píšu po týdnu, drahá Anito,
posílám pozdrav ze Španělska
posílám jen slova přátelská
nezapomeň, co bylo prožito

Vzpomínat na naše setkání
já vždy přímo ze srdce budu
na tanec beze všeho studu
a na naše společné psaní

Jsme ale příliš vzdáleni
na to, abychom překročili hráz
to všechno jednou ukáže až čas
zda nebudeme ztraceni

Chci oznámit jako kamarád
jak potkal jsem jednu dívku
jak mě omámila vmžiku
ani nevíš, jak ji mám moc rád

Nebudu ti tu psát podrobnosti
o jejích kaštanových vlasech
o společně strávených časech
nechci, abys měla záchvat zlosti

Všechno krásné jednou končí
už nebudu často psát
nechci znít jak chladný kat
který tvůj život ukončí

Píšu tobě, cizince,
smutnou poslední zprávu
posledního pozdravu
od španělského prince


Jak jsem mohla očekávat, že by to mohlo pokračovat, i přes tu vzdálenost, která mezi námi je? Jak jsem mohla naivně věřit, že spolu jednou budeme, i když se už známe jen prostřednictvím emailové korespondence? Až příliš jsem se k dopisům upnula, že teď, když už žádný nepřijde, neustále brečím a nedokážu na to zapomenout. Tolik mi přirostly k srdci i tak obyčejné zprávy, které čtu znovu a znovu, připomínám si, jak to všechno začalo... a tím to bolí čím dál víc.

Sedím doma v pokoji, lituju se, probírám se minulostí, pláču. Koloběh posledních dnů. Dnů černých jako obloha nad naší vesnicí. Zdá se, že počasí se tento týden rozhodlo kopírovat moje emoce. Jen nevím, jestli se začnu usmívat, až znovu vysvitne slunce...

Rodičům

13. června 2016 v 17:43 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milí rodiče,

budu muset tenhle dopis napsat dvakrát, nebo rozříznout na dva díly, protože je musím rozeslat do různých směrů. Nebojte se, nechci vám nic vyčítat, to bych ani nemohla. Lidé se scházejí a zase rozcházejí, je to součást života. Nic netrvá věčně. Nechci nadávat a stěžovat si, protože jsem si tím prošla s vámi, možná jsem to nechápala více než vy dva dohromady, možná jste si vy mysleli, že to je jen váš problém, ale my, děti, jsme trpěly z této situace nejvíce. Těžce jsme to období překonávali a budeme tím poznamenáni do zbytku našich životů. Ale takové věci se dějí a mě to jen motivuje k tomu, abych ve svém životě byla obezřetnější a vyvarovala se těm chybám, které se staly vám.

Jsme teď rozdělená rodina a musíme se s tím vypořádat. Nejsme ostatně jediní na světě a myslím, že je spousta rodin, která to má mnohem těžší. My jsme se rozdělili sice celkem narychlo, ale čas rány zacelil a teď si myslím, že tak dokážeme žít celkem bez potíží. Občas jsou chvíle, kdy zavzpomínám na staré dobré časy a chvíle, kdy doufám, že to bude zase jednou takové, jaké to bylo, že uvidím zase mámu a tátu společně a budeme jako fungující rodina. Sejdu po schodech ze svého pokoje a zjistím, že tam máma není, že nesedí na naší pohovce jako před lety, ale že sedí na jiné, kilometry vzdálené. Vrátím se do přítomnosti a budu se muset smířit s tím, jaké to je teď, a že se staré časy nevrátí. Že už my čtyři fungující rodina nebudeme, když už jsme se všichni stali součástí jiných, nových životů.

Zvykla jsem si na situaci, která teď je, a myslím si, že po letech nedorozumění jsme našli způsob, jak žít bez problémů. Na začátku byl život s dvěma chlapy těžký, najednou jít do něčeho nového bylo obtížné. Ale vím, že jsem takhle spokojená. Jsem ráda, když za mámou několikrát ročně zajedu, popovídáme si. Vím, že se na mě vždy těší a máme si toho tolik co říct, co jsme si během společného života říct nestačily. Mívaly jsme spolu špatný vztah, kdy jsme se k sobě ani jedna nechovala tak, jako bychom měly - jenže právě díky těm neshodám jsem pochopila, že ne všechno bylo chybou mé matky, ale zamyslela jsem se také sama nad sebou a svým chováním. A pochopila, že jsem se také dost podílela na rozštípení naší rodiny. Od té doby chci, aby naše vztahy byly co nejlepší. Nikdy jsem si mámy více nevážila a jsem ráda, že jsem k tomuto prozření dospěla ještě před tím, než jsme se stačily rozejít jen ve zlém.

Možná jsme se i díky rozdělení více sblížili. Vím, že i když mám rozvedené rodiče, můžu se na oba spolehnout a vím, že oba tady pro mě vždycky budou, i když nebudou žít spolu. Jsem ráda, že vás mám.

Vaše dcera

Tomu, komu bych chtěla říct vše, ale bojím se

10. června 2016 v 17:57 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý fotbalisto,

chci začít omluvou, protože jsem tě příliš brzy bezdůvodně odsoudila. Ale jsem ráda, že jsi mi dal najevo, že nejsi takový, jaký jsem si myslela. Naše první setkání u večeře u nás doma dopadlo katastrofálně, ani bych si nemyslela, že se ještě někdy dobrovolně setkáme a netušila jsem, že se chytneš mé trapné nahrávky s běháním. Když jsme se domlouvali, vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet. Postával jsi tam a nechával za sebe hovořit ostatní. Říkala jsem si: Bude mi to stát vůbec za to, ztrácet čas s někým, kdo se ani neumí vymáčknout? Obávala jsem se, že dojde k setkání, kde vedle sebe poběžíme, ale ani jeden ze sebe nedostaneme kloudného slova. A takovým trapným situacím se snažím vyhýbat obloukem.

Teď jsem ale ráda, že k tomu běhání došlo, protože nedopadlo tak, jak jsem očekávala. O víc jak měsíc později - ale opravdu nemůžu za to, že jsem onemocněla - ale vím, že jsi se o mě zajímal a o to víc jsem věřila, že naše třetí setkání bude do třetice to správné. Zkrátka, že do toho oba vkročíme tou správnou nohou a dozvíme se o sobě pravdu z našich vlastních úst, ne zprostředkovanou někým dalším, jako tomu bylo do té doby.

Nebudu opakovat, co vše jsme si vyříkali. Jak jsme probíhali vesnicí, jen ty a já, obklopeni jen kolem plynoucí přírodou, konečně bez nikoho, kdo by mluvil za nás. Tím, jak jsme byli osamoceni, mi přišlo, že jsi konečně přestal být až příliš upjatý, spadlo z tebe napětí, které tě zasypávalo, když si stál vedle svých přátel. Dozvěděla jsem se věci, díky kterým jsem pochopila, s kým jsem to měla tu čest. Stále mě mrzí, jak se upínáš ke svým přátelům a vím, že asi nebudeš andílek i přes tvůj pohled říkající "já nic, já muzikant", ale to od tebe ani neočekávám.

Teď si o tobě myslím, že jsi skvělý kluk, se kterým mám celkem dost společných vlastností. Vyprávěl jsi mi o některých svých strastech a celkem jsem se až divila, co všechno jsi mi byl rovnou schopný říct za tak krátkou dobu, jakou se známe. Ale díky těm věcem vím, že máme možná dost stejných problémů a tak bys mi mohl pomoci s tím, co trápí mě, tak jako já bych mohla pomoci tobě. Zatím nemám odvahu, abych se ti svěřila. Bojím se reakce a také prozrazení tajemství, které má tu čest znát jen hrstka lidí, jen ti, kterým opravdu důvěřuji.

Nevím, jestli se mezi ně zařadíš, ale vím, že bych tě neměla posuzovat podle jedné situace. Doufám, že se mnou zůstaneš takým, jakým jsi byl při běhání a možná jednou budeš právě ty tou osobou, která mě dokáže pochopit takovou, jaká jsem.

A.


Raz, dva, tři, čtyři...

4. června 2016 v 19:27 | anita barrasa |  z mého života
Celkem dlouho jsem dokopávala k návštěvě posilovny. Řekla jsem si, že až budu mít mimořádně dobrou náladu, tak místo víkendového běhání vyrazím vypotit hormony na pár hodin na nějaké ty posilovací stroje. Že budu běhat na pásu, zvedat činky a budou ze mě stékat krůpěje potu. A až odejdu, budu mít svaly na rukou a na břiše pekáč buchet (ale ještě v normě, zase nechci vypadat jako kulturistka). Mívám občas dost naivní představy.

Několikrát jsem si řekla, že DNESKA vyrazím, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Našla jsem si výmluvu, že je moc zima, moc teplo, nebo že nemám chuť být mezi desítkami fanatických cvičících magorů, kteří by mě strhli k sobě, nebo že si radši zajdu zaběhat jen proto, že je to snadnější a levnější. Poslední výmluvou bylo, že tam nechci jít sama a počkám si, až se někdo uráčí přemluvit sebe k tomu, abychom si zasportovali společně. Mám kolem sebe samé neskutečně liné tvory, že je téměř nemožné někam jít sportovat.

Nakonec nebyla potřeba to plánovat týdny předem. Pohádali jsme se s bratrem, rozohnila jsem se kvůli jeho hloupým pubertálními kecům a trapným narážkám (na moje ego smrtelné rány). Nechtěla jsem dál pěnit doma a zničit svůj nově nabytý pořádek, takže mě napadlo vyrazit se vytřískat do posilovny, vzala jsem batoh, do něj hodila to nezbytné a uháněla na vlak. Bylo příjemné teplo, takže jenom v mikině, svém speciálním sportovním úboru a cestu na místo určení jsem si zkrátila během.

Jako první jsem vyrazila k baru, kde postával takový milý sympatický chlapík, přibližně třicátník, dost vypracovaný (kdo jiný než pořádně vypracovaný chlap by měl pracovat ve fitku, že) a povídal mi o energetických nápojích a tyčinkách, potom mi ukazoval, kde co je. Byla jsem ráda, že se mě tak sám od sebe ujal, protože jinak bych se tam motala jako zbloudilá turistka. Taky jsem byla ráda, že mi vysvětlil, jak se jaký přístroj ovládá, protože pouštět blondýnu bez vysvětlení k nějakému stroji, to by byla sebevražda.

Chvíli jsem se přemlouvala, nakonec jsem na doporučení začala s rozcvičkou a nakonec se rozhodovala, na kterou z toho nepřeberného množství různých cvičebních přístrojů. Musela jsem zase zavolat trenéra, aby mi opět vysvětlil a ukázal, jak se s tím pracuje i v praxi. Teprve v praxi jsem totiž ucítila, jaký účinek takové přístroje mají, jak účinně posilují snad každý sval na těle. Cítila jsem při každém přístroji právě ten sval, tu bolest, která ale vždycky značí posilování a správné namáhání svalu.

Zůstalo mi to i nějakou tu chvíli poté, z posilovny jsem vycházela s dobrým pocitem a spokojeností s dobře odvedenou prací. Celkem se i těším na další návštěvu, možné další popovídání s sympatickým barmanem a novou energetickou tyčinku do mé slavné sbírky. A taky na cvičení, samozřejmě!

Jenom doufám, že se ze mě nestane cvičící závislák.