..........

Shadowcrest | Prolog

13. května 2016 v 17:30 | anita barrasa |  Shadowcrest


"Jen jdi! A už se nevracej!"

Poslední věty, které zprovodily Akassu Lathamovou z jejího domu. Setřela rukávem vlněného svetru prach, který už snad tisíce let tvořil ucelenou přikrývku starého oprýskaného zábradlí a prosvištěla po kamenných schodech do přízemí. Nazula své kožené boty, jen rychle sáhla po lehkém kabátku, aby jí nebyla v zima při chladné večerní procházce podzimní Anglií.

Tentokrát měla pocit, že se její procházky protáhnou. Chodívala téměř každý den tou samou cestou, cestou spadaného listí a procházela kolem vysokých moderních domů, které obdivovala jako vše, co nikdy nevlastnila. Dívala se za hradby tvořené pečlivě upravovanými rostlinami a snažila se zahlédnout alespoň malé střípky štěstí, aby jí vynahradily to, že za chvíli bude sama sedět doma a poslouchat nevrlý hlas staré macechy.

Od ní nikdy nezaslechla hezké slovo. Proto pro ni byla vysvobozující i slova, která slyšela od úst naprosto cizích lidí, adresována jiným cizím lidem, ale cítila, že náleží i jí. Procházela kolem zahrady staré osamělé paní. Vždy se pousmála, když viděla mávající paní a její úsměv, když se kolem pyšně vysazených růží pohly Akassiny rudé vlasy. Nikdy spolu nepromluvily ani slovo, ale spojovalo je zvláštní pouto. Toho dne se jí ale zdálo, že ji chce následovat. Stará žena otevřela zrezivělou branku, jež při pohybu hlasitě zavrzala, křičíc bolestí a stářím.

Akassa se zastavila a počkala, až se k ní žena s pomocí hole pomalu dobelhá. Ta ji ale nevnímala. Rozešla se energickým krokem, snad jako zamlada, a za chvíli se už obracela za roh, zatímco ji dívenka sledovala s vytřeštěnýma očima. Vytřeštila je o to více, když ji babička pobídla, ať jde za ní. Její obraz se v tu chvíli rozpil.

Vše znělo prapodivně a dívkou zatočilo podivné zamávání. Chvilkově nad sebou ztratila kontrolu a potácela se prázdnou ulicí, aniž sama hýbla nohou k dalšímu kroku. Vítr zvýšil svou intenzitu a šlehal jí ze strany na stranu, nohy se jí pletly k sobě, poté zase od sebe. Z vysokého dubu popadaly stovky barevných listů, které jí zůstávaly ve vlasech, v oblečení, červený list jasanu s zelenými proužky podél řapíku se jí zabodl do svetru v místech, kde dýchalo její srdce.

Listí začalo padat mnohem více. Akassa před sebou viděla fotografie její sestřenice z dovolené v Alpách - kde sníh svištěl kolem hlav lyžařů a celá krajina byla obsypána bílou přikrývkou. Teď jí připadalo, že se sama v něčem podobném objevila, ale nelétaly kolem ní sněhové vločky, nýbrž barevné listy ze stromů. Chvílemi se připadala, že se vznáší, stejně jako tisíce lístků.

Vše, co ji obklopovalo, byly právě stromy a keříky. Holé stromy prostupovaly šerem jako vysoké věže a kontrast se sněhově bílou oblohou jen dodával dívce strach.

Myslela si, že je v lese dočista sama a ještě poháněna podivnými démony. Nebo jen obyčejným větrem? Ať už to bylo jakkoliv, raději by teď seděla doma s macechou, než se ocitnout sama ve strašidelném lese.

Ale nebyla tam sama. Nejprve si myslela, že je to jen další z dnešních vidin a že snad vidí další stín stromu s bílou kostrou, ale přibližoval se k ní vysoký chlapec. Pleť měl alabastrově bílou, až nezdravě; a k tomu uhlově černé vlasy a dlouhý tmavý plášť, se kterým splynul v tmavém okolí. Jediné, čím zářil, byly jeho hnědé oči, ne však mdlé a schované ve večerním šeru, ale zářící na míle daleko.

Ponořila se v nich natolik, že si ani nevšimla, jak se právě s chlapcem po boku objevila před zničenou lesní chatou. Vzpomněla si na svůj dům, který byl možná stejně starý jako tahle chatka. Minimálně vypadal stejně zchátrale.

Zadívala se na střechu. Zahlédla tam fialové světýlko. Pronikalo i ze dveří, rvalo se ven, aby ho spatřila i ona.

"Co to je za světlo?" zeptala se.

"Zasvitla adimentská naděje," pousmál se chlapec. "Pardon, málem bych se zapomněl představit své zachráněné duši. Já jsem Shane Ferraroni, adiment. A tady je naše chatka."

"Adiment? To je kdo?"

Shane pokrčil rameny. "Možná ti to někdy řeknu. Ale myslím, že to nejdřív poznáš sama, ..."

"Akassa," představila se rusovláska. "Akassa Lathamová."

"Tak vítej, Akasso. Rač vstoupit dál."

Chlapec vystoupal dva propadající se schody, nabídl dívce ruku a otevřel dveře, které ze svých beder konečně shodily nátlak fialového světla. Rozptýlilo se ve vzduchu jako dým a ukázalo nové adimentce cestu.

Novou cestu života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.