..........

Chřipka

2. května 2016 v 17:08 | anita barrasa |  próza
Pomalu se probouzí. Unaveně otevírá oči a chystá se vstát, aby zavřela okno, když ji probudil prudký závan větru. Při stále studených jarních ránech nemají být otevřená okna, ale kdo by to vysvětloval jejímu otci, jenž vždy udělal vše po svém?

Prochází po starém koberci, její kroky se propadají, ale nedává tomu žádnou váhu. Ležel v jejím pokoji už spoustu let a za ty roky se na něm poprocházela a protancovala více než kdekoliv jinde. Měla by ho také někdy vyčistit, aby se v něm neusazovaly dlouhé pramínky jejích blonďatých vlasů. Vnitřní hlas ji nabádá, ať se jde taky učesat. Vypadá příšerně. Říká jí, že má na hlavě vrabčí hnízdo, aniž by se podívala do zrcadla. Její vnitřní hlasy mají nejspíš svá vlastní zrcadla duše, podle nichž vidí nezčeřenou realitu.

Přichází k oknu. Poslepu nahmatává okenní kliku, aby dokázala okno otevřít. Klika je ale otočena dolů. Natahuje druhou rukou, ale místo vzduchu ucítí tupý náraz na skleněnou výplň okna. Není otevřené, bylo to nejspíš jen zdání. I tak jí ale připadá, že je v pokoji až příliš velká zima.

"Běž zatopit," promlouvají její ústa samovolně k obrysu muže, stojícímu jako socha na koberci. S pohledem upřeným přímo na ni. S pohledem probodávajícím ji naskrz. "Je tu hrozná zima."

Stojí stále na tom stejném místě, jen pomalu zvedá svou ruku, natahuje ji k dívce, aby jí nabídl pomoc. Ústa mu září ďábelským úsměvem a kolem něj probíhají barevné provázky, svazující rozpadající tělo k sobě. Proč kolem něj ty provázky běhají? Proč ho svazují? Proč stále stojí na tom místě? Slyší ji vůbec?

"Dělej! Běž zatopit! To tu zimu necítíš?"

"Blázníš? Vždyť je tady třicet! Topení na šestku! Spíš by to tady potřebovalo vyvětrat." Chlapcova postava mizí z koberce a přesouvá se k radiátoru, nezměněná, stále natahující pravou ruku, ale teď už postrádající úsměv. "Potřebuješ pomoc. Úplně blázníš! Říkal jsem to už dávno." Slova zní prostorem a uvízají ve skulinách vzduchu. Zůstávají dívce na očích. Chce až příliš, aby nezapomněla na to špatné, co se mezi nimi odehrálo, ať už uběhlo několik let. Byly to věci, na které se nezapomíná.

Náhle se jeho pohled zjemnil. "Pojď se mnou. Půjdeme tam, kde bude všechno zase krásné. Kde dokážeme zapomenout. Odejdeme ze světa."

"Ne!" křičí dívka. Chvěje se zimou. Výkřik je posledním projevem její síly. Jako domeček z karet se hroutí doprostřed koberce. Chlapec kleká k ní a jemně zachycuje její bezvládnou ruku. Promlouvá k ní, zatímco ona nevnímá slova. Popisuje její ruce tlustým černým fixem, zatímco ona necítí žádné doteky. Vidí kolem sebe oslepující záblesky světel, stíny lustru se hýbají pod nadvládou větru z otevřeného okna. Bojí se chvíle, kdy na ni spadne jedna z žárovek. Kymácejí se ze strany na stranu a jedna z nich visí na poslední nitce.

Padá.

Cítí, jako by dopadla, ta jediná malá žárovka, na celé její tělo polité horkem a trpící bolestí. Leží na zemi, ale když se pokusí vstát, koberec ji spoutá k sobě. Nechá blonďaté vlasy zamotat do svých pařátů a její nohy obemknout pouty. Jejich síla je příliš velká a ona příliš slabá na to, aby vzdorovala.

"Tohle je ta poslední cesta. Je zima, plujeme poslední komnatou... to vše kolem je tvůj život... jsi spokojená? Jsi spokojená s tím, co se stalo? Co všechno jsi mi udělala?"

Dívka unaveně vzhlíží k chlapci. On stále drží její ruku. Oči upřené na její popsané ruce, popsané slovy, která ji bolí na tolik, až se jí po tvářích kutálí hořké slzy.

Přivírá víčka s doufáním, že je to jen zdání. Její ruka bolestně dopadá na koberec. Odtrhává se od zchátralého těla. Chlapec odbíhá tmavým tunelem do dálky, zatímco se od jeho nohou odráží záblesky světel.

Zavře oči.

"Umírám?"

Probouzí se znovu. Neví, jakým zázrakem se jí podařilo usnout. Hlavu má jako střep, nohy ji bolí jako po maratónu a kašel ji nenechává vydechnout, ale aspoň už není ta pekelná zima. Lustr pevně stojí na svém místě, okno je zamčené. Nevidí žádné záblesky, ale teple oranžové stěny svého pokoje, které jí hřejí na duši. Společně s teplou přikrývkou, která jí připomíná, že leží v posteli, nikoliv na starém koberci.

"Neumřeš. Dokud jsem tady já, tak neumřeš." Její přítel jí podává šálek čaje. Nemá v obličeji zklamání, jako ve snech, ale vlídný úsměv, který ji nutí, aby se vzepřela a bojovala. Ví, že tu bude s ní. I přes to, co se stalo. Ona bude vždy mít ruce popsané svými činy, ale teď už ví, že jí bylo odpuštěno.

A proti tomu je i chřipka malichernost.


Jen lehký pokus o povídku z pohledu nemocného člověka. Slova poskládána z paměti z těch krušných chvil v období toho nejhoršího. Dlouhodobě postrádám svou tvůrčí náladu, alespoň, že už jsem před časem napsala pár kapitol Opouštění do zásoby. Každopádně doufám, že až chřipka odezní, přijde s energií ruku v ruce i tvůrčí nálada.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 - El | Web | 2. května 2016 v 17:24 | Reagovat

Opravdu moc pěkně napsané. ;) Já jsem momentálně také nemocná a chvílemi myslím, že padám do mdlob.. člověk si opravdu myslí, jako by měl umřít.:D

2 Ilía | E-mail | Web | 3. května 2016 v 13:18 | Reagovat

Tak to je přesný.
Je to moc pěkně napsané, trochu mi z toho běhal mráz po zádech, i když jsem věděla, kam to zhruba směřuje.
Snad ti bude líp. :)
Jinak, těším se na další tvoje zamýšlecí články. Čtou se samy :)

3 Natálie | Web | 4. května 2016 v 14:34 | Reagovat

úžasná povídka!! :)

4 cincina | Web | 4. května 2016 v 22:42 | Reagovat

Je to skvělá povídka:) Takhle večer se mi to moc hezky četlo a hlavně ten konec je nádherný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.