..........

Bratrovi

19. května 2016 v 18:55 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý Jakube,

vím, že jsi zrovna ve vedlejší místnosti a máš teď jiné starosti, než se zaobírat svou starší protivnou sestrou. Já teď sedím na posteli a dívám se z okna na zataženou oblohu. Z klidu mě vyruší výkřik: "Gól!". Přísahám, že před pár lety bych vystartovala, že mě rušíš z mého zasnění, ale chápu, že každý žijeme v jiném světě. A že by to nemělo smysl.

Možná jsme spolu bojovali. Ale teď jsem pyšná tolik, že nemám žádné potíže se svým sourozencem. Že se v naší dvojici vždy najde někdo, kdo rozumně odstoupí, dokážeme se dohodnout, když se rozhoduje o věcech, co nám nejsou příjemné. A vím, že by ses často rozhodl jinak, ale dokážeš rozumět i mému názoru. Čehož si cením, vzhledem k tomu, jak jsme si celkem povahově odlišní.

Nikdy bych nevěřila, že nás všechna ta bolest dokáže tak spojit, kdy jsme i my dva byli schopni táhnout za jeden provaz. Seděli jsme vedle sebe v autě, násilně odvlečeni do Německa a i když jsme se den před tím pohádali a ani bych se nedivila, kdybychom se začali přímo rvát, podívali jsme se na sebe s vírou, že z toho, kam se řítíme, zase bez potíží vyvázneme. To, jak jsme společně prožívali mezidobí, než se vrátil otec. To, jak jsi každý den chodil ze školy s pláčem, protože jsi zůstal nepochopen. Oba jsme byli. Dvě ztracené duše v na dlouhou dobu cizí zemi, které zůstaly postupem času osamoceny, že se musely spolehnout jen na toho druhého. V období pobíhání po soudech, násilného učení a zacpaným uším, bránícím se vodopádům každodenních hádek.

Ty časy nás neskutečně spojily. V té době jsem si nedovedla představit, že bych tě neměla. V té době, kde se všechno měnilo, jsme si nějakým způsobem zvykli každý na sebe. Svět kolem nás se změnil, ale my zůstali stejní. Jako sourozenci jsme měli pevný vztah.

Právě proto mě mrzí, jak je to teď. Období, kdy jsme se vzájemně respektovali, ale zároveň se byli schopni bavit o čemkoliv, už pominulo. Teď, kdykoliv se snažím navázat komunikaci, většinou se z toho vykroutíš, zmizíš. Nebo se mi celkově snažíš vyhýbat. Možná bych to dokázala pochopit, kdybych věděla, na čem jsem, jestli jsem udělala něco špatně, jestli se s tebou děje něco, o čem nechceš, abych věděla... Možná to nevíš, ale trápí mě to. Snažím se ti dělat radost, pomáhat ti, ale všechna snaha jde vniveč.

Tahle slova, co jsem napsala, nejspíš nic nezmění, ale doufám, že těch pár hloupých týdnů nezmění náš dosavadní skvělý vztah. Popřemýšlej o tom. A klidně se mi svěř, umím držet tajemství a ať už to bude cokoliv, hlavu ti neukousnu. Snad.

A.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 - El | Web | 19. května 2016 v 21:54 | Reagovat

Říkala jsem si, kdy asi vydáš svuj první "dopis", když jsem předtím četla článek o té výzvě.. :D:) Ta výzva se mi moc líbila, dokonce jsem uvažovala, že bych se opičila a zkusila to také, ale jelikož nemám ani sourzence, ani žádného ex-přítele a vlastně nulový nápad skoro ke všem těm tématům.. První dopis pro tvého bratra se mi moc líbí :) Už není žádné tajemství, že se mi líbí všechno, co napíšeš :) Dopis je tak hezky otevřený, ale soukromý zároveň :)

2 all-is-magic | E-mail | Web | 20. května 2016 v 19:40 | Reagovat

Zajímavá výzva... jsem ráda, že konečně narážím na něco originálního a hodnotného :)

3 quietus | 21. května 2016 v 16:49 | Reagovat

To je skvělý. Moc se mi to líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.