..........

Květen 2016

Klukovi, do kterého jsem zamilovaná

29. května 2016 v 13:30 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý princi,

sama se divím tomu, že jsem se odhodlala k takovému činu, jako se vypsat ze svých citů. Je to něco, k čemu jsem se přemlouvala dlouho, přemýšlela, jak to pojmu, až jsem doufala, že to vyplyne tak nějak přirozeně. Asi je to teď pozdě, ale přišel čas, kdy se z toho potřebuju vypsat. Ze všech svých pocitů, které jsem záměrně nechávala chladné, i když ve mně kolikrát bouřily jako sopečná erupce.

Strávili jsme spolu několik týdnů, vždycky ve tvé domovině. Nezapomenu na to, jak jsme se setkali poprvé - bylo mi v té době sotva čtrnáct, byla jsem malé ptáčátko, které se rozkoukávalo v cizí zemi. O dva roky později už jsem přijížděla dospělejší, s kratšími vlasy, s odlišným myšlením a odjížděla se zamotanou hlavou a naivní vírou v naše budoucí společné časy, kterou jsem živila ještě následujících pár let. Myslela jsem si, že to vyprchá, ale možná tím, že jsme pokračovali v psaní dopisů, to zůstalo takové, jako při odletu na madridském letišti.

Ani nevíš, jak často k tobě během svých myšlenek zabloudím. A nejspíš je ti to jedno, i když tvrdíš, že tě psaní se mnou baví. V poslední době se z toho stala z tvé strany spíš povinnost, zatímco já se těším, kdykoliv mi od tebe přijde třeba jen pár slov s tím, že jsi neměl čas, protože bylo v obchodě příliš mnoho práce. Věřím ti, že jsi pracovitý a čestný kluk - přesně takový, jakého jsem tenkrát na dovolené potkala, a věřím, že jsi mi odpustil těch pár mých hloupých připomínek, které občas nechtěně vypustím.

Hypnotizuji fotku z loňského léta, kterou jsi mi poslal. Vypadáš na ní neskutečně šťastně, vyrovnaně, přeju si, abych tak vypadala taktéž, ale můj úsměv na fotce, kterou jsem ti poslala obratem, je umělý, hraný, nasazený na mém obličeji jako maska. Protože kdykoliv přijde léto, ocitnu se v spoušti vzpomínek, které mě zamknou do pout minulosti, od nichž se nedokážu odpoutat. Proto píšu tenhle dopis, možná mi přinese úlevu. Ruce se třesou i při psaní na klávesnici. Mažu vše a neustále přepisuji, protože to chci napsat co nejlépe, abych vyjádřila tisíce myšlenek, které proletují mou hlavou.

Chci ti říct, jak moc tě mám ráda, a asi to bude znít jako klišé, ale takhle jsem se nikdy necítila. Nikdy to nebylo takhle silné, takový cit, tolik emocí. Ty to tak možná necítíš, ale já už jsem potřebovala vyjádřit, co ve mně je, a chtěla jsem, abys to věděl hlavně ty, i když bylo těžké s tím jít ven. Doufám, že to nezkazí naše skvělé povídání, protože rozhodně nechci, aby to skončilo. Je to něco, bez čeho si nedokážu představit život. A i když teď to nebude takové, jako dřív, chci, abys na mě nezanevřel, přestože tuhle kapitolu budeš chtít uzavřít. Že na mě nezapomeneš jako na zbloudilou turistku v davu.

S láskou,

Anita

Minulé životy

26. května 2016 v 19:17 | anita barrasa |  téma týdne
Když už se dostávám do stavů přemýšlení nad čímkoliv na světě i mimo svět, často přemýšlím, zda jsem už několikátá kopie též osoby v různých staletích. Jedna část mě říká, že je to hloupost, každý život je jedinečný a nikdy nebudeme mít příležitost žít ho znovu; ale ta druhá část hloubá, hloubá a dochází jí, že možná dostává neustále další příležitosti k žití, aby překonala ty chyby, které dělala v životech minulých. O kterých sice neví, ale ty ji na sebe časem upozorní.

Je to třeba tak, že to, čím jsme se provinili ve svém prvním životě, se nám v tom následujícím - i když se zrodíme třeba i v jiné zemi, jiné kultuře, s rozdílnou osobností - vrátí i s úroky. Možná trpíme tím, co jsme kdysi prováděli, i když teď bychom to nikdy neudělali, je to něco, co se nám po letech vrací. To nejspíš nezjistíme. Pokud neexistuje spojení mezi různými světy, minulostí, přítomností a budoucností. Možná něco takového existuje, jen lidstvo nedospělo k jeho rozluštění. Možná je ještě spousta věcí, která zůstala zatajena a přijde s dalšími lety evoluce. O tom se my nedozvíme - ale naše kopie v budoucnosti možná ano.

Na světě žije tolik lidí a tolikero různých charakterů, které jsou si ale z většiny dost podobné. Každý má své vlastní jádro a ostatní vlastnosti získává během života díky zkušenostem. Ale kdybychom se nad sebou zamysleli od základů, zamysleli se nad některými svými zásadami, svým chováním v určitých situacích - a potom to porovnali s jinými osobnostmi napříč historií - možná bychom našli osobu, která byla naším minulým životem. A nemusí to být rovnou osoba, která psala dějiny světa, ale naopak můžeme najít svého dvojníka v selce máchající prádlo v řece nebo v zbloudilém poutníkovi, který procestoval celý svět, pokud sami máme toulavé boty.

Tuhle noc si budu jako často pokládat otázku: Čím jsem vůbec byla? A jak je možné pokračování duše v různých tělech? A i když je to možná jen moje další snílkovský nápad, třeba reálný základ má. Ale o tom ať si udělá obrázek každý sám.

Bez respektu

23. května 2016 v 17:40 | anita barrasa |  úvahy
Asi jsme to tak měli všichni a puberta je obdobím vzdoru a nerespektování autorit, ale neobejdu se bez pozastavení nad hloupým chováním bratra a jeho vrstevníků. Není to tak dávno, co přišel domů a skoro se až chlubil, jak se chovají při hodinách hudební výchovy, když to je přece předmět, kde se nemusí nic dělat, nebo při hodinách s čerstvě vystudovanou učitelkou bez zkušeností a bez získaného respektu mezi studenty.

Každý nějak začínal, každý si musel svůj respekt vydobýt a nešlo to vždy tou nejhladší cestou. Mladá učitelka přišla do nové školy, daleko od svého bydliště, najednou se ocitla ve spoušti dospívajících dětí, které ji nejprve sledovaly s pozdvižením, ale když uviděli, jak se teprve ve své práci rozkoukává, objevuje, co všechno učení obnáší, našli v ní nový terč na své vtípky. Soutěží o to, kdo ji naštve dříve, ale když se naštve, s nimi to ani nehne - naopak o přestávkách ví, čemu se zasmát. Když se je snaží naučit něco užitečného, baví se mezi sebou a hlučí, že je nedokáže její slabý hlásek přerušit. Hodiny probíhají, žáci se baví, učitelka znervózňuje.

Ocitá se v pasti, neví, co dělat. Nedokáže se bránit. Vyhrožuje poznámkou, kterou žáci považují za absurdní. Volně diskutují, odporují, odmítají jakýkoliv pokus učitelky o zlepšení vzájemných vztahů. Zhoršuje se to tak, že jim je jedno, že učitelka vchází do třídy. Žádná pozornost, žádný respekt.

Mám to sice jen odposlouchané, ale i tak si to dovedu živě představit. A tím, že do toho nemůžu nijak zasáhnout, mě to štve ještě víc. Nechci ze sebe dělat slušnou šprtku, která zase leze všem učitelům do zádele, sama jsem někdy měla problémy s učiteli a měla nálady, kdy jsem je ignorovala a kašlala jsem na učení a školu celkově. Ale vždy jsem měla k učitelům respekt, ať už byli jakýkoliv. Bylo přece na mě, abych poznala, jaký je můj vyučující a podle toho se k němu začala chovat. A protože je to dospělá osoba přicházející do naší třídy s dobrými úmysly, nejstarší a nejrozumější v celé místnosti a má právo řídit hodiny a naložit s nimi podle svého vědomí, ne se celé hodiny trápit hloupým chováním žáků.

Učitele obdivuji pro to, že si tuto profesi vybrali dobrovolně. Je pro to potřeba spousta empatie, trpělivosti, ale řekla bych, že i takové vrozené připravenosti. Nevím, jestli bych já měla odvahu vůbec vstoupit do třídy plné puberťáků. Buďme rádi, že takoví lidé jsou - bez nich bychom se zřítili do záhuby už úplně.

Bratrovi

19. května 2016 v 18:55 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý Jakube,

vím, že jsi zrovna ve vedlejší místnosti a máš teď jiné starosti, než se zaobírat svou starší protivnou sestrou. Já teď sedím na posteli a dívám se z okna na zataženou oblohu. Z klidu mě vyruší výkřik: "Gól!". Přísahám, že před pár lety bych vystartovala, že mě rušíš z mého zasnění, ale chápu, že každý žijeme v jiném světě. A že by to nemělo smysl.

Možná jsme spolu bojovali. Ale teď jsem pyšná tolik, že nemám žádné potíže se svým sourozencem. Že se v naší dvojici vždy najde někdo, kdo rozumně odstoupí, dokážeme se dohodnout, když se rozhoduje o věcech, co nám nejsou příjemné. A vím, že by ses často rozhodl jinak, ale dokážeš rozumět i mému názoru. Čehož si cením, vzhledem k tomu, jak jsme si celkem povahově odlišní.

Nikdy bych nevěřila, že nás všechna ta bolest dokáže tak spojit, kdy jsme i my dva byli schopni táhnout za jeden provaz. Seděli jsme vedle sebe v autě, násilně odvlečeni do Německa a i když jsme se den před tím pohádali a ani bych se nedivila, kdybychom se začali přímo rvát, podívali jsme se na sebe s vírou, že z toho, kam se řítíme, zase bez potíží vyvázneme. To, jak jsme společně prožívali mezidobí, než se vrátil otec. To, jak jsi každý den chodil ze školy s pláčem, protože jsi zůstal nepochopen. Oba jsme byli. Dvě ztracené duše v na dlouhou dobu cizí zemi, které zůstaly postupem času osamoceny, že se musely spolehnout jen na toho druhého. V období pobíhání po soudech, násilného učení a zacpaným uším, bránícím se vodopádům každodenních hádek.

Ty časy nás neskutečně spojily. V té době jsem si nedovedla představit, že bych tě neměla. V té době, kde se všechno měnilo, jsme si nějakým způsobem zvykli každý na sebe. Svět kolem nás se změnil, ale my zůstali stejní. Jako sourozenci jsme měli pevný vztah.

Právě proto mě mrzí, jak je to teď. Období, kdy jsme se vzájemně respektovali, ale zároveň se byli schopni bavit o čemkoliv, už pominulo. Teď, kdykoliv se snažím navázat komunikaci, většinou se z toho vykroutíš, zmizíš. Nebo se mi celkově snažíš vyhýbat. Možná bych to dokázala pochopit, kdybych věděla, na čem jsem, jestli jsem udělala něco špatně, jestli se s tebou děje něco, o čem nechceš, abych věděla... Možná to nevíš, ale trápí mě to. Snažím se ti dělat radost, pomáhat ti, ale všechna snaha jde vniveč.

Tahle slova, co jsem napsala, nejspíš nic nezmění, ale doufám, že těch pár hloupých týdnů nezmění náš dosavadní skvělý vztah. Popřemýšlej o tom. A klidně se mi svěř, umím držet tajemství a ať už to bude cokoliv, hlavu ti neukousnu. Snad.

A.

Dopisová výzva | úvod

16. května 2016 v 17:06 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Miluji psaní dopisů, už ne těch klasických na papír, které mají své zvláštní kouzlo, i když v dnešní době vidět je je téměř zázrak. Ani já už nevím, kdy jsem naposledy takový psala. Na druhou stranu se snažím takovou zdvořilou dopisní konverzaci převést i na svoje e-maily se španělským princem. A chci tak psát i tuto výzvu, kterou jsem našla zde. Doufám, že si díky všem dopisům urovnám své myšlenky, vyjádřím všechno, co v sobě dusím a vyplynou na povrch myšlenky a pocity, se kterými bych se ráda podělila s lidmi, ale nejspíš si je nikdy nepřečtou, nebo je ani ode mě neuslyší. Vím, že mám toho dost co říct, vypsat se ze své minulosti a ohlédnout se za svým dosavadním životem.

Nebudu všech 30 položek plnit popořadě, ani každý den. Je to jen takové okrajové a orientační rozřazení.

napsat dopis...

5. svým snům
8. internetovému kamarádovi
9. tomu, koho si přeji potkat
15. tomu, kdo mi chybí
16. někomu z jiné země
19. tomu, kdo otravuje moji mysl (v dobrém či zlém)
21. tomu, koho jsem odsoudila na první pohled
25. tomu, kdo si prochází těžkým obdobím
26. tomu, s kým jsem si dala "slib malíčkem"

Shadowcrest | Prolog

13. května 2016 v 17:30 | anita barrasa |  Shadowcrest


Bez energie

9. května 2016 v 14:42 | anita barrasa |  z mého života
Chřipku už mám definitivně za sebou, teploty se ustálily do normálu, kašel mě netrápí, posmrkám ne tuny kapesníčků, ale jen balíček denně, klouby nebolí. Myslela jsem si, že bych mohla znovu vyrazit do školy, chyběla jsem už dost. Meškat výklady taky není zrovna to nejlepší, hlavně z matematiky nebo práva, kde potřebuju výklad k tomu, abych látku pochopila. Když už mi bylo líp, nebyl důvod, proč meškat dál.

Ráno jsem odhodlaně vstala o půl hodiny dřív, připravila si učení a také bohatou snídani, abych měla po ránu energii. Jak jsem si přišla chvíli nabuzená, rychle to opadlo. Už jsem se vydávala na nádraží, kam to není ani hloupý kilometr, ale nemohla jsem asi po třetině cesty, zmohla mě únava a byla jsem ráda, že jsem došla na nádraží a padla na lavičku. Zavolala jsem zpět tátovi, ať pro mě přijede, protože nejsem schopna dojet do Liberce a ještě tam ujít cestu ke škole.

Vždy jsem byla přesvědčena, že se mi tohle nestane, že když mi budou docházet síly, jen silou vůle se dostanu tam, kam chci. Ale zbývalo mi pochopit, že mám také své limity. Je pravda, že když v běhu na 5 kilometrů běžím ten poslední před cílem, dokážu ze sebe vyškrábat zbytky sil a ještě navýšit tempo, ale s oslabenou imunitou ani nedojdu na nádraží. Je to tvrdá rána, ale nezbývá mi, než se s tím smířit.

Teď ještě zůstanu pár dní doma a budu polehávat v posteli s knížkou (minulé dva týdny jsem strávila před televizí s Doctorem Who a tenisem, takže by to chtělo nějakou změnu). Není to činnost, na kterou bych si stěžovala, naopak ji dělám moc ráda. Co mi dělá větší starosti je příští týden - začíná nám příští týden sportovně-turistický kurz. Na ten jsem se těšila, ale se svým aktuálním stavem tam asi nebude mít nic moc dělat. Smůla v ten nejhorší moment. A není to to jediné, o co jsem přišla. O exkurzi do firmy, kam jsem se chtěla podívat, nebo o běhání s fotbalistou. Venku je krásně, nejraději bych byla tam. Ale co nadělám?

Jednoduše věřím, že opravdu existuje živá voda a někdo mě s ní pokropí, abych zase získala ztracenou energii.

Chřipka

2. května 2016 v 17:08 | anita barrasa |  próza
Pomalu se probouzí. Unaveně otevírá oči a chystá se vstát, aby zavřela okno, když ji probudil prudký závan větru. Při stále studených jarních ránech nemají být otevřená okna, ale kdo by to vysvětloval jejímu otci, jenž vždy udělal vše po svém?

Prochází po starém koberci, její kroky se propadají, ale nedává tomu žádnou váhu. Ležel v jejím pokoji už spoustu let a za ty roky se na něm poprocházela a protancovala více než kdekoliv jinde. Měla by ho také někdy vyčistit, aby se v něm neusazovaly dlouhé pramínky jejích blonďatých vlasů. Vnitřní hlas ji nabádá, ať se jde taky učesat. Vypadá příšerně. Říká jí, že má na hlavě vrabčí hnízdo, aniž by se podívala do zrcadla. Její vnitřní hlasy mají nejspíš svá vlastní zrcadla duše, podle nichž vidí nezčeřenou realitu.

Přichází k oknu. Poslepu nahmatává okenní kliku, aby dokázala okno otevřít. Klika je ale otočena dolů. Natahuje druhou rukou, ale místo vzduchu ucítí tupý náraz na skleněnou výplň okna. Není otevřené, bylo to nejspíš jen zdání. I tak jí ale připadá, že je v pokoji až příliš velká zima.

"Běž zatopit," promlouvají její ústa samovolně k obrysu muže, stojícímu jako socha na koberci. S pohledem upřeným přímo na ni. S pohledem probodávajícím ji naskrz. "Je tu hrozná zima."

Stojí stále na tom stejném místě, jen pomalu zvedá svou ruku, natahuje ji k dívce, aby jí nabídl pomoc. Ústa mu září ďábelským úsměvem a kolem něj probíhají barevné provázky, svazující rozpadající tělo k sobě. Proč kolem něj ty provázky běhají? Proč ho svazují? Proč stále stojí na tom místě? Slyší ji vůbec?

"Dělej! Běž zatopit! To tu zimu necítíš?"

"Blázníš? Vždyť je tady třicet! Topení na šestku! Spíš by to tady potřebovalo vyvětrat." Chlapcova postava mizí z koberce a přesouvá se k radiátoru, nezměněná, stále natahující pravou ruku, ale teď už postrádající úsměv. "Potřebuješ pomoc. Úplně blázníš! Říkal jsem to už dávno." Slova zní prostorem a uvízají ve skulinách vzduchu. Zůstávají dívce na očích. Chce až příliš, aby nezapomněla na to špatné, co se mezi nimi odehrálo, ať už uběhlo několik let. Byly to věci, na které se nezapomíná.

Náhle se jeho pohled zjemnil. "Pojď se mnou. Půjdeme tam, kde bude všechno zase krásné. Kde dokážeme zapomenout. Odejdeme ze světa."

"Ne!" křičí dívka. Chvěje se zimou. Výkřik je posledním projevem její síly. Jako domeček z karet se hroutí doprostřed koberce. Chlapec kleká k ní a jemně zachycuje její bezvládnou ruku. Promlouvá k ní, zatímco ona nevnímá slova. Popisuje její ruce tlustým černým fixem, zatímco ona necítí žádné doteky. Vidí kolem sebe oslepující záblesky světel, stíny lustru se hýbají pod nadvládou větru z otevřeného okna. Bojí se chvíle, kdy na ni spadne jedna z žárovek. Kymácejí se ze strany na stranu a jedna z nich visí na poslední nitce.

Padá.

Cítí, jako by dopadla, ta jediná malá žárovka, na celé její tělo polité horkem a trpící bolestí. Leží na zemi, ale když se pokusí vstát, koberec ji spoutá k sobě. Nechá blonďaté vlasy zamotat do svých pařátů a její nohy obemknout pouty. Jejich síla je příliš velká a ona příliš slabá na to, aby vzdorovala.

"Tohle je ta poslední cesta. Je zima, plujeme poslední komnatou... to vše kolem je tvůj život... jsi spokojená? Jsi spokojená s tím, co se stalo? Co všechno jsi mi udělala?"

Dívka unaveně vzhlíží k chlapci. On stále drží její ruku. Oči upřené na její popsané ruce, popsané slovy, která ji bolí na tolik, až se jí po tvářích kutálí hořké slzy.

Přivírá víčka s doufáním, že je to jen zdání. Její ruka bolestně dopadá na koberec. Odtrhává se od zchátralého těla. Chlapec odbíhá tmavým tunelem do dálky, zatímco se od jeho nohou odráží záblesky světel.

Zavře oči.

"Umírám?"

Probouzí se znovu. Neví, jakým zázrakem se jí podařilo usnout. Hlavu má jako střep, nohy ji bolí jako po maratónu a kašel ji nenechává vydechnout, ale aspoň už není ta pekelná zima. Lustr pevně stojí na svém místě, okno je zamčené. Nevidí žádné záblesky, ale teple oranžové stěny svého pokoje, které jí hřejí na duši. Společně s teplou přikrývkou, která jí připomíná, že leží v posteli, nikoliv na starém koberci.

"Neumřeš. Dokud jsem tady já, tak neumřeš." Její přítel jí podává šálek čaje. Nemá v obličeji zklamání, jako ve snech, ale vlídný úsměv, který ji nutí, aby se vzepřela a bojovala. Ví, že tu bude s ní. I přes to, co se stalo. Ona bude vždy mít ruce popsané svými činy, ale teď už ví, že jí bylo odpuštěno.

A proti tomu je i chřipka malichernost.


Jen lehký pokus o povídku z pohledu nemocného člověka. Slova poskládána z paměti z těch krušných chvil v období toho nejhoršího. Dlouhodobě postrádám svou tvůrčí náladu, alespoň, že už jsem před časem napsala pár kapitol Opouštění do zásoby. Každopádně doufám, že až chřipka odezní, přijde s energií ruku v ruce i tvůrčí nálada.