..........

Opouštění | 2. kapitola

8. dubna 2016 v 18:00 | anita barrasa |  AMY | 1 | Opouštění


"Můžu už jít domů?"

Doktorka Ibarrová zkontrolovala stav synových odřenin na končetinách a hybnost všech kloubů. Něžně položila dlaň na jeho čelo a pohladila ho po tmavých kudrnatých vlasech. "Bolí tě ještě hlava?"

"Už ne."

"Myslím, že jsi úplně v pořádku. Není důvod tě tu dál držet."

"A co říkal pan psychiatr? Mám nějakou poruchu?"

"Ne." Matka si povzdechla a obrátila se k dalšímu pacientovi.

Pablo se pousmál. Rychle se zvedl a převlékl se z nemocničního úboru do otrhaných džín, které byly značně poškozeny za jeho sobotní nehody, a i přes svou nelibost také do čerstvě vypraného trička, jež až nevkusně vonělo jím nenáviděnou matčinou aviváží. K čistému oblečení kontrastovaly ošoupané, kdysi bílé tenisky, které už dávno ztratily starý lesk. Stoupnul do nich, znovu ucítil chvíle jako vytržené z hororu, znovu ho polilo horko. Čím víc chtěl na ten sen zapomenout, tím víc ho nutil k přemýšlení a spoutával ho k sobě, aby nezapomněl. Aby s ním žil dál.

Zahnal myšlenky a sáhl po igelitové tašce, stále ležící na tom samém místě od doby, kdy ji tam Juan položil, postrádající jen jeden pomeranč, který si vzal Pablo spíše z nostalgie na jejich dávný výlet na trhy. Kradli pomeranče. Velké množství pomerančů. Schovali je v kapsách u mikiny, džín i pod tričkem. Kamkoliv, kam se vešly. Utíkali před nevrlým obchodníkem a s větrem v zádech se cítili jako hrdinové.

Zasunul šuplík příručního stolku a nešikovně urovnal přikrývku na lůžku, aby neodcházel se zanechanou spouští. Naposledy se obrátil dozadu, na ruce s blyštivým prstenem, svírající karty pacientů a propisku hbitě létající po papíře.

"No vidíš. Já totiž nejsem žádnej blbec, jak ho ze mě pořád děláš, víš?" zvolal. "Všechno, co jsem řekl, jsem myslel vážně, věděl jsem moc dobře, co říkám. Měla by ses jim přiznat, možná by tenhle naivka konečně pochopil, s jakou rádoby zachránkyní životů má čest! Záchrankyní vlastního konta."

Věnoval poslední pohled modlícímu se muži v rohu pokoje, drze na něj vyplázl jazyk a aniž by pozdravil, otevřel dveře a s prásknutím opustil vězení. Už neslyšel další povzdechnutí jeho matky, ani její prosbu, aby dorazil domů. I kdyby ji slyšel, byl pevně rozhodnut, že práh jejich domu už nikdy nepřekročí.

Po pro něj dlouhých časech zase ucítil svobodu. Nadechl se jí plnými doušky, aby ucítil vůni světa, vůni života. Vyskočil z automaticky otevírajících se nemocničních dveří a vydal se na dopolední procházku centrem města. Od nemocnice zamířil dlouhými ulicemi pestrobarevných domků s oranžově zářícími střechami, alejemi jarně zazelenalých pečlivě střižených stromků v geometrických rovinách, míjel středověké ruiny hradeb, zatímco jeho kroky vedly k severnímu pobřeží města. Procházel kolem rybářských zátok, v nichž se nacházel jeho otec, kolem jachtařského klubu, prodejny surfovacích prken a starého opuštěného přístavu, kde už snad stovky let stávaly staré památné lodě.

Do očí ho praštila cedule vedle obchodu, to místo, kam jeho kroky vedly: Playa de San Lorenzo.

Stovky metrů dlouhá městská pláž společně s blankytně modrou mořskou hladinou vytvářela romantickou kulisu v jeho snových představách, ale v nízkých teplotách by nebýt všudepřítomných prken vypadala jako dávno opuštěné místo. Pablo vzhlédl k jižnímu cípu Cimadevilly. Zahlédl své bydliště, vysoký nově vystavěný, pyšně vyhlížející dům, který ale nemohl označit za svůj domov. Ohlédl se za sebe, hledal mezi výškovými domy nízkou, ale rozlehlou budovu s krémově bílou střechou. Tam byl jeho pravý domov. Místo, kde už na něj čekají, to místo, kde ho přijmou s otevřenou náručí. Dnes večer se schýlí tam.

Na pokraji pláže, kde se prolínala jemná zrnka písku s tvrdou parkovou zeminou, shodil ze svých chodidel tenisky a do trávy hodil ponožky i igelitovou tašku s ovocem. Vykasal nohavice džín krátce pod kolena. Bos kráčel pomalými kroky pláží, nechal své nohy masírovat pískem i drobnými kamínky, procházel pláží jen v lehkém oblečení, přestože kolem zběsile foukal vítr a naháněl bouřící vlny na pobřeží. Hřál ho pocit svobody a zároveň nedočkání a strachu. V hlavě se mu motala slova dohromady a mozek sám přeškrtával slova, která zněla až příliš trpce a naštvaně, aby jeho přiznání nevyznívalo jako tragická zpověď nešťastného chlapečka.

Měl pocit, že tím něco ztrací, ale v koutu duše věřil, že naopak získá. S Juanem se znali od dětství, občas si myslel, že už to jsou desítky let. Možná jen díky Enriquemu jejich vztah nebyl takový jako dřív, kdy byli malými dětmi, protože se naučili být v jeho společnosti s maskou dokonalých bezstarostných puberťáků, jimiž zdaleka nebyli. Byla to pouze přetvářka, která se za ta léta stala součástí jich samých. Přetvářka. Únavná přetvářka, hraní si na jinou osobu, na osobu, kterou si přál být. Se svou maskou se tak sblížil, že ji jen nerad svlékal a jen nerad se stával zranitelným hochem, který se pod slupkou skrýval.

V tu chvíli ale masku neměl. Byl sám sebou, ztraceným, který hledá štěstí na dlouhé osamělé pláži, sledující hořící kotouč na obloze, stékající hladinu moře a modré oblohy s vidinou vzdálených ideálů, které se rozpíjely v pouhé nesplnitelné sny. Posadil se na místě, co nejblíže plujícím vlnám a nastavil nohy přímo do letícího proudu. Omýval jeho lýtka, narážel do hrubé kůže, smýval z ní všechnu zdánlivou nečistotu, kterou na sobě Pablo cítil, přestože byla neviditelná.

Lehl si na záda a očima prohledával bílé mráčky probíhající oblým světem, který teď mohl skrýt v rukou, představoval si, jaké by to bylo být jedním z obláčků a utíkat modrou oblohou, vesele se při tom usmívat a předávat všem lidem, nad nimiž projde, dobrou letní náladu. Nevědomě se taky začal usmívat. Jako snílek při bláznivých představách, protože jen ty prozařovaly jeho svět.

"Pablo?" probudil ho křik. "Pablo? Kde jsi? Už jsem tady!"

Pablo sebou vyděšeně cuknul a bleskově vyletěl z odpočinkové polohy na pláži. Nestačil si všimnout, jak vlny Atlantského oceánu smočily celý jeho oděv. Těžce vstal a odnesl s sebou zátěž vody, odkapávající z trička i džín. Zvedl hlavu a zamával chlapci v povzdálí.

"Juane! Tady jsem," zavolal.

"Magore, už jsem si myslel, že ses tam utopil."

"Sorry, zasnil jsem se zase ve svých představách. Ono je tam totiž všechno krásnější než v reálu, víš?"

Juan Hernández ho změřil udiveným pohledem. "Seš v pohodě, kámo?"

"Jo. I psychiatr mě prohlédnul, žádná porucha mozku, prý jenom šok z pádu a děsivé noční můry. Nic neobvyklého." Pablo pokrčil rameny a vyždímal své oblečení, aby vrátil moři zpět to, co mu dalo. "A jak jste si vůbec užili tu party? Sbalil si tam nějakou buchtu?"

"Ne. Zase jsem se zakoktal, přece mě znáš. Enrique má ze mě teď srandu. Taky bych chtěl být jako vy dva, nikdy se nestydíte."

"Myslíš, že já se nestydím?" zasmál se kudrnatý chlapec. "Naštěstí na mě červenání není moc vidět a rychle se ze všeho vykecám. Mám strach, že by mě jinak Velasco odsoudil. Ne, že se mi vysmál, že by se na mě vykašlal. Už bych mu nebyl dost dobrý."

"Jo, máš pravdu."

"Nevím, jestli to byl vůbec dobrý nápad."

"Co?"

"Začít se kámošit zrovna s ním. Všiml sis, jak moc jsme se od tý doby změnili? Jsme úplně někdo jiný, než jsme byli předtím Úplně jiní lidé."

"Mě to nepřijde," zavrtěl Juan hlavou.

"Nelži, je to tak."

Oba chlapci mlčeli. Procházeli se pláží, v dálce sledovali odvážlivé surfaře na širém moři a přemýšleli o svém bytí a o tom přátelství, které navázali z nouze, kvůli tomu, jak se cítili být osamoceni. A jako osamocené rybky v oceánu je chytil statný rybář. A nezabil je a neupekl, ale postaral se o ně.

"Co jsi mi vůbec chtěl říct? Chtěl jsi přece nějak pomoci."

"Utekl jsem z domova kvůli tomu," začal Pablo. "Matka mi v sobotu řekla, že se budeme stěhovat do Londýna."

Juan vyvalil oči. "Do Londýna? To je síla."

"Přesně tak. Jenže já tam nepojedu, chápeš to? Chce mě odtáhnout do cizí země, když už mě i tak připravila o tolik věcí, který mám rád, posílá mě na psychiatrii... prostě mě nenávidí."

"A jak... ti mám jako pomoci? Přivázat tě řetězama k našemu baráku?"

"Potřebuju nějaký nápad. Nějaký nápad, pořádný důvod, proč tady zůstat. Myslel jsem, že ty něco vymyslíš. Přece jsem ti taky vymýšlel výmluvy a zastal jsem se tě, když jsi měl průšvih."

"To sice jo, ale tady jde úplně o něco jinýho!" Juan sledoval svého kamaráda vyděšeným výrazem. Nemohl tomu uvěřit. V jeden moment se toho na něj navalilo až příliš a ztrácel svou jistotu.

Pablo se zastavil a prosil ho pohledem. Tím nejupřímnějším pohledem, který v tu chvíli dokázal na své tváři vyloudit.

"Já nevím, Pablo, nevím, jestli by bylo vhodné něco provádět. Zrovna proti tvojí máti. Myslíš, že změní názor? A kvůli mně? Vždyť víš, jak ti zakázala se se mnou bavit." Juan pokračoval v cestě. "Navíc Londýn musí být super místo, jednou ti budeme závidět. Budeš nám muset poslat pohled."

"Tak pohled, jo?"

"No, třeba z toho oka. Nebo padacího mostu. Fakt, měl bys být rád, že tam vůbec jedeš. Myslíš si, že já se tam někdy podívám?"

"Děláš si ze mě srandu? Ty bys byl nejradši, kdybych tam fakt odjel, viď? Nejradši by ses mě zbavil. Jste všichni stejní. Všichni mě nenávidíte." Pablo se obrátil ke kamarádovi zády a klopýtavým krokem s nohama propadajícíma se pískem vyrazil pryč z pláže. Západ slunce teď nevypadal romanticky růžově, ale zažehl ohnivou rudou barvou. Chlapec ji viděl před očima, byla všude kolem. Ovládla ho jako temné síly zla nedělní noci.

"Co chceš dělat?" ozvalo se zezadu.

"Do toho ti nic není!"

Juan se rozeběhnul za ním a snažil se ho dostihnout. Pablo ucítil na krku jeho horký dech a slyšel těžké oddechování doprovázené tichými prosbami, ale ani jednou se neotočil, nechtěl už se na něj ani podívat. Prosvištěl okolo bot položených na trávníku, odkopnul tašku s pomeranči a vyběhl bos večerní, lucernami osvětlenou rušnou ulicí.

"Pablo, počkej! Já to tak nemyslel!"

Chlapec nečekal, ignoroval všechna slova, která kolem něj proudila, zabránil jim k sobě cestu. Slyšel pouze to, co slyšet chtěl. Běžel neúnavně dál, dokud nedoběhl k přechodu pro chodce a nepohlédl do očí rudému panáčkovi na semaforu a jeho myšlení ovládly blikající přední světla projíždějících automobilů. Opřel se rukama o stehna a nabíral síly.

"Dej mi pokoj, Hernándezi! Nechoď za mnou! Prostě mě nech být!"

Vzchopil se, nechal projet poslední auto a přeběhl silnici. Běžel, dokud nedorazil ke dveřím sportovního centra. Lehl do vstupní haly na studenou zem a oddechoval. Před očima měl rudo a v hlavě se mu točil vír myšlenek. Nenechá si nic líbit. Všem vrátí to, čím mu ublížili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andey | Web | 12. dubna 2016 v 19:55 | Reagovat

Chci další díl. :) Zajímá mě, jak to dopadne. :) Skvěle jsi to napsala. :)

2 Johnny | Web | 15. dubna 2016 v 22:10 | Reagovat

Máš pekný (taký artový) štýl a zachovávaš si nadhľad... to je perfektná kombinácia :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.