..........

Můj první oběd a seznámení s rodinou

3. dubna 2016 v 19:36 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Dnes nastala chvíle, kdy jsem měla uvařit oběd pro 7 lidí. Vůbec jsem nevěděla, jak na to, co vůbec uvařit, bratr se místo slibované pomoci kamsi vytratil a otec řekl, že na to nemá čas, protože se přece musí psychicky připravit, aby toho jejího chlapa nezmlátil, jen co ho uvidí, a vybělí mu to, jak si vůbec dovoluje být s jeho ženou. Otec se najednou cítí dost důležitě a myslí si, že div není pan tvorstva. A že mu každá padne ke kolenům. To, čeho jsem se asi nejvíc obávala, se naplnilo. Nezbývalo mi jen doufat, že kvůli tomu nenastane nějaký velký průšvih.


Nejdříve jsem byla v klidu a říkala si, že se něco časem vymyslí. Začala jsem svým lehkým zeleninovým salátem, který už bych možná dokázala vytvořit i poslepu (ale raději bych to nezkoušela, taky bych mohla otevřít oči a uvidět pár uřízlých prstů). Podívala jsem se, co dalšího nabízí naše "přeplněná" spíž a snažila se najít něco, čím bych nakrmila tolik lidí, aby to pokud možno bylo ze surovin, které máme doma, a abych to dovedla uvařit i jako naprostá začátečnice a pokusná kuchtice. Masa sice nebylo moc, ale rozhodla jsem se, že když jsem to nechala takhle na poslední chvíli, že já a taky bratr kvůli jeho neschopnosti mi pomoci budeme dnes bez masa.

Naštěstí jsme měli dost brambor, takže jsem se nejdříve pustila do jejich škrábání, v čemž už mám trochu cvik, takže mi to šlo hned od ruky. Krájení kuřete už bylo o dost těžší, ale nezbývalo mi nic jiného, než se s tím poprat. Pro mě a bratra jsem uvařila ještě mrkev a bratr nakonec přiběhl s čokoládovým koláčem upečeným od babičky jako dezert. Když jsem se to dívala s odstupem, nebyla jsem spokojená, ale s mými kuchařskými dovednostmi asi nic lepšího vykouzlit nešlo. Proběhly pouze poslední přípravy a jen jsme netrpělivě čekali na příchod návštěvy.

Krátce před dvanáctou zazvonil zvonek. Táta samou nervozitou zase zapomněl, co chtěl říkat, ale paní - protože je takové sluníčko, tak paní Sluníčková - z toho opět nedělala žádnou vědu, na rozdíl od jejího manžela. A mimořádně nakvašený výraz měl jejich pubertální syn, asi patnáctiletý, který to považoval za největší "vopruz" světa (ale ani se mu moc nedivím, tyhle slavnosti jsou někdy fakt otrava). Dceruška zase měla radost a bratrovo nahánění se jí líbilo, přestože tomu asi příliš nerozuměla, takové holčičky si asi hrají ještě s panenkami (hrávaly v minulém století... no, já stále žiju nejspíš právě v minulém století, kdy bylo všechno jinak).

S tátou jsme přinesli první, tedy hlavní chod. Ani jsem nedutala, jak jsem sledovala výrazy ostatních při mém vůbec prvním obědě pro tolik lidí, ne jako když vařím jen pro sebe a bratra o prázdninách. Manžel paní Sluníčkové konečně trochu změknul, když uviděl kus masa. Puberťák byl sice hubeňour, ale taky nebyla nutnost to do něj zvlášť cpát. Stačilo se podívat pohledem "to jako sníš!" a bylo vymalováno.

Po dojedení a odklizení prázdných talířů došlo k první debatě. Bratr si tam šuškal cosi s dceruškou, zatímco táta se vychloubal, jak má šikovnou dceru - ne, že by se mi to nelíbilo - a jak se mi povedlo uvařit tenhle oběd, potom vyprávěl o životě v Německu, přestal se stydět a vyprávěl tak barvitě, jak jsem vůbec netušila, že to umí. Je ale krásné objevovat u známých lidí i jejich jiné stránky, které před vámi ať už z jakýchkoliv důvodů skrývali.

Když se to panu manželovi přestalo líbit, začal se na oplátku vychlubovat svým synem, který je úspěšný fotbalista, rád dělá všechny sporty, jak je dobrý v různých věcech (nejspíš kromě komunikace a zábavy ve společnosti). Nevím, jestli se chtěl handrkovat o to, který z nich má lepšího staršího potomka, potom se handrkovat i o mladších, manžel paní Sluníčkové to nakonec korunoval tím, jak vyprávěl, jak se s paní seznámili. Dva kohouti na jednom smetišti. V tu chvíli asi mě, bratrovi i paní Sluníčkové došlo, že společný oběd i s jejím manželem asi nebyl ten nejlepší nápad.

Utnula jsem to větou, že raději přinesu dezert. Trochu jízlivě jsem panu důležitému řekla, ať si zacpe ústa koláčem, podíval se na mě dost opovážlivým pohledem, otec zase pohledem kázal, jako vždy, když jsem se ve společnosti začala chovat nevhodně. Uznávám, asi to nebyla dobře volená slova. Pozitivní bylo, že se pan manžel poté uklidnil a zbytek posezení se nesl v čistě přátelském duchu, přesně tak, jak jsme to od začátku chtěli, avšak vedlo to dost trnitou cestou.

Ještě než oběd skončil, chtěla jsem aspoň nějakým způsobem donutit toho namyšleného syna k nějakému projevu, ptala jsem se ho na sportování, hlavně na běhání - naivně jsem mu nabídla, že budeme chodit běhat spolu, přestože to nebylo vůbec to, po čem jsem toužila, při běhání potřebuju být sama, třídit si své myšlenky a soustředit se jen sama na sebe. Naštěstí jemu se to vůbec nezamlouvalo. Nakonec se snažil trochu rozmluvit, ale lezlo to z něj jako z chlupaté deky, přiznal se posléze, že některé věci jeho otec přeháněl. Že to není tak veselé, že teď v devítce málem propadá z českého jazyka. Ještě, že pak paní Sluníčková usoudila, že je čas odcházet, protože by ze sebe možná vysypal i své nejhorší chyby a já kdykoliv vidím i lehkou chybku, tak šílím.

Naštěstí to nedopadlo tak hrozně a možná se budu i těšit na příští setkání, jestli k nějakému vůbec dojde. Táta i přes některé naivní poznámky vypadá smířeně s tím, že má alespoň nějakou ženskou kamarádku a taky chlapa, se kterým může jít na pivo.

Na všem je třeba hledat pozitiva.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natálie | Web | 3. dubna 2016 v 20:28 | Reagovat

ale tak zvládlas to docela dobře.. :)

2 Ďábelská Victoria Renkse | Web | 4. dubna 2016 v 13:47 | Reagovat

zajímavý článek

3 cincina | Web | 9. dubna 2016 v 10:21 | Reagovat

Tyhle tvoje články mě vážně baví číst!:D Wow, tě obdivuji, že jsi uvařila oběd pro sedm lidí:D Já jsem schopná si uvařit tak leda pro sebe něco:D
Je škoda, že paní Sluníčková má svého chlapa, ale co není, může být. Třeba se s tvým otcem ještě dají dohromady, nic není ztraceno:D Ale je fajn, že má tvůj taťka nějaké parťáky teď:)

4 E. | Web | 10. dubna 2016 v 21:08 | Reagovat

Hehe, jsi šikovná, že jsi uvařila tolik jídla. No, já do kuchyně nepatřím :') jsem ráda když čas od času něco jednoduchého zvládnu ukuchtit pro sebe :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.