..........

Fotbalista

25. dubna 2016 v 18:58 | anita barrasa |  z mého života
Kluci se o mě nikdy příliš nezajímali. Jsem pro ně vysoká nedostupná žirafa, před kterou by se ve vztahu museli stydět a nemohli by ji ani pořádně sevřít v náručí. Všechny ty malé "trpaslice" měly spoustu kluků, kteří se samozřejmě dívali po nich, nikoliv po mně. Postupem času jsem si na to zvykla. A možná jsem byla i raději, že to je tak, jak to je. Měla jsem svůj klid, svůj prostor, nikdo mě neotravoval a nikdo mě nerušil v mých zájmech.


K mým zájmům patří běhání. Snažím se běhat každý den, pokud zrovna neumírám nebo sotva stojím na nohou po náročném dni ve škole (což se mi nestává často, vzhledem k tomu, že takřka celý den sedím na zadku). Každý den vyrážím na běh po naší vesnici, většinou osamoceně, pokud zrovna nejsou na návštěvě mé kamarádky z Hradce Králové. Většinou nikoho nepotkávám, možná na jaře spokojené rodinky vycházející na procházky, nebo baby drbající na ulici. Taková vesnická pohodička, kdo zná, ví. Nikdy se mi ale nepodařilo potkat někoho, kdo by se za mnou ohlédnul jinak než s tím, že jsem blázen a nebo si dělají legraci z toho, že někam pospíchám. Že nepospíchám, ale běhám pro své zdraví, to už je nezajímá a stále si prosazují svou.

Poslední dobou jsem si oblíbila běhání kolem fotbalového hřiště, našeho krásně upraveného, kde se hraje ten vesnicný špinavý fotbal, kde už velice dobře znají mého tátu a často tam taky potkávám paní Sluníčkovou. Když pyšně sleduje svého syna při zápasech i trénincích s dorostem, nebo co to hraje za kategorii (jsem neználek, omluvte mě). Minule jsem se taky zastavila a dívala se na jeho um s míčem. Zatímco někteří tam tak nemotorně snažili dělat všechny ty cviky, nadhazování, kličkování, on vypadal nejpřirozeněji. Je to kluk, raději s míčem. Až někdy potkám kluka, kterého bude bavit více než to čtení knih, asi nebudu věřit svým očím.

Do včerejšího odpoledne si mě tam nikdo nevšiml, byla jsem vzdálenou pozorovatelkou, která jenom letmo zatleskala při gólu a po pár minutách zase odběhla. Nemělo to koho vzrušovat. Až jsem se minule zalekla, když za mnou přiběhl syn paní Sluníčkové - budu mu říkat fotbalista, protože teď už si ho ani jinde nedovedu představit, než na fotbalovém hřišti - společně s početnou armádou jeho vtipných kamarádů. Při rozhovoru si neustále hrál s míčem, zatímco mluvil nejspíš jeho mluvčí, mladší a o dost menší kamarád. "Přišla jsi sem běhat, jo?"

Opáčila jsem: "A to jako vadí?" Samozřejmě že to nevadilo, naopak byli rádi, že mají pěknou divačku (to mě docela potěšilo, i když si myslím, že ten vtipálek to spíš myslel z legrace). Chvíli se snažil něco povídat, ale pak z něj vypadl hlavní důvod toho, proč mě najednou takhle oslavili, a to, že fotbalista by šel rád se mnou běhat, jak jsem mu navrhla na společném obědě.

Znovu jsem zalitovala, že vždycky řeknu tu první věc, co mě napadne, protože ta nabídka byla jen za účelem seznámení s nepřístupným klukem, kterým on toho poledne byl, ale zdá se, že si to vyložil jinak. Zřejmě mu to taky pár týdnů trvalo, než vůbec pochopil, co jsem myslela. Teď jsem se z toho chtěla vykroutit, ale proti kamarádům to nebylo zase tak lehké, protože oni vždycky přišli s nějakou možností, s esem v rukávu. Fotbalista tam mezitím postával, neřekl ani slovo, červený byl až za ušima, i když se na mě snažil alespoň usmívat, když už ze sebe nedostal kloudného slova.

Nakonec jsem svolila, ale s podmínkou, že tam nebudou oni - ráda bych si s ním promluvila osobně, bez toho, aby za něj mluvili jeho mluvčí. Jestli z něj ale vůbec něco vypadne a nezůstane tím stydlivým hochem, který se bojí přiznat barvu. Když jsem se znovu obrátila a oni pokračovali v tréninku, uslyšela jsem zase, jak se s nimi vesele baví, navádí je, jak mají běžet k míči a zaujatě prožívá hru.

Upřímně nevím, zda si budeme mít co říct, ale zkusit to musím. Možná, až bude sám, konečně poznám, jaký opravdu je. A možná změním názor, že je to namyšlený nemluvný puberťák. Musím přiznat, že se mi líbí jeho nesmělý úsměv a ona stydlivost. Připadala jsem si, jako bych se dívala na obraz sebe samé, jen v jiném těle. Včera jsem ale překročila svůj stín - dokázala jsem se nezakoktat, celý obličej zůstal v jedné barvě bez zbarvení do odstínů červené a vypadala jsem v kontaktu s kluky sebejistě. Nevěřila jsem, že se to někdy stane, ale bylo na čase, abych já, s vysokou postavou, přestala být osobou s malou osobností.

Třeba se někdy odvážím k vyznání svých opravdových citů španělskému princi. Zní to jednoduše, když jde jen o slova. O pár slov, ke kterým budu potřebovat kupu odvahy. Přála bych si být nebojácnou, neohroženou a ctižádostivou ženou, která si půjde za svým přes mrtvoly...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 myred | Web | 29. dubna 2016 v 10:45 | Reagovat

Tak vidis. :) Preju Ti, aby jsi zjistila, ze neni tai stydlivy jak vypada a ze je to fajn kluk.:)

2 Gabriella | Web | 30. dubna 2016 v 14:19 | Reagovat

Za pokus to stojí :) a určitě je to fajn kluk! :))

3 Natálie | Web | 1. května 2016 v 20:03 | Reagovat

s tou výškou to znám... :) nesnášela jsem ty pohledy.. tak budu držet palce..  :)

4 - El | Web | 2. května 2016 v 17:45 | Reagovat

A kdo by si nepřál být holkou se zdravým seběvědomím? :) U mě je to tak, že se stydím hodně, když mluvím s nějakým klukm - tak, jako bych měla každou vteřinku vnitřně explodovat, ale z jejich pohledu to vypadá úplně naopak. Což pokládám za takové mé štěstí.:D Nicméně.. ti přeju hodně štěstí.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.