..........

Duben 2016

Fotbalista

25. dubna 2016 v 18:58 | anita barrasa |  z mého života
Kluci se o mě nikdy příliš nezajímali. Jsem pro ně vysoká nedostupná žirafa, před kterou by se ve vztahu museli stydět a nemohli by ji ani pořádně sevřít v náručí. Všechny ty malé "trpaslice" měly spoustu kluků, kteří se samozřejmě dívali po nich, nikoliv po mně. Postupem času jsem si na to zvykla. A možná jsem byla i raději, že to je tak, jak to je. Měla jsem svůj klid, svůj prostor, nikdo mě neotravoval a nikdo mě nerušil v mých zájmech.


Dost bylo snů

20. dubna 2016 v 19:49 | anita barrasa |  téma týdne
Byla bych ráda, kdyby stačilo říct "dost bylo snů" a všechny naivní představy by zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. V mých snech je právě častým pomocníkem kouzelný proutek, možná kouzelnická hůlka, jakou kouzlí hrdina mého dětství Harry Potter (dobře, zůstal jím i doposud, protože u žádné knížky necítím tolik emocí a vzpomínek). Mám pocit, že vždy stojí v povzdálí a když se schyluje k nepříjemné situaci, vždycky zasáhne k mému prospěchu, přesně tak, jak by se to v realitě nikdy nestalo. Zdá se mi o věcech, které bych chtěla, aby se uskutečnily jinak, ale je to nereálné. Sny mi dávají naději, že by to mohlo být jinak, ale vždy tvrdě narazím hlavou přímo do zdi a když se budu vzpamatovávat, provázet mě budou posměšně noční můry s ďábelským smíchem v pozadí, abych se udržela co nejdéle ve stavech beznaděje.

Čím více se blíží léto, tím více se mi vrací představy o horkém Španělsku. Přestože už to budou brzy dva roky, teď to cítím, prostřednictvím svých snů, jako kdyby se to odehrálo včera, jako kdybych ještě byla v Madridu, dalšího dne vyjdu ven a ucítím na sobě pálení horkého slunce, kolem sebe ty lidi, mezi kterými jsem nejšťastnější a večer při diskotéce znovu uslyším tu píseň, jejíž jméno sice neznám a jejímž slovům nerozumím, ale na její melodii nejspíš nezapomenu, protože ona mi neustále zní v uších, ona podtrhává atmosféru všech mých snů.

Doznívají poslední tóny a já se zase pomalu probouzím ve tmavé místnosti, pomalu vstávám a odkrývám závěsy, z nichž na mě vyskočí šedá barva jarních rán a ten pocit, že opravdu nejsem ve Španělsku, ale v České republice a místo vlnění boků mě čeká dlouhá cesta do školy a místo milých lidí budu potkávat jen otrávené obličeje naštvaných spoluobčanů.

Po celý zbytek dne mě ničí to, jak se možná zdá, bezstarostné bezelstné snění, místo reality pobývání ve fantazijním světě, prolínajícím se mými sny. Možná si říkám, jak jsou ty sny osvobozující a krásné, protože je jednoduše lehčí se zasnít a bloumat se v sladkých představách, ale na druhou stranu si říkám, jak se tím okrádám o čas, který bych mohla věnovat reálnému životu, protože ten rozhodně není na to, abych ho celý jen prosnila. Jenže se ptám: jak říct snům dost?

Děti závisláků

16. dubna 2016 v 14:21 | anita barrasa |  úvahy
Uznávám, že název může být lehce zavádějící. Závislí můžeme být na čemkoliv a není to ve všech případech škodlivé a při některých závislostech vůbec nevadí, že máte děti. Já ale budu mluvit o článku, který jsem včera přečetla zde.

Zaujalo mě to především vzhledem k tomu, že zmiňované Sasko, přesněji Drážďany bylo do nedávné doby mým domovem a mým domovem celé dětství. Když jsem tam byla před pár měsíci naposledy, procházela jsem ulicemi, kde jsem si před lety hrávala a najednou to nebyly ty bezpečné ulice, nevybavovaly se mi vzpomínky na všechny ty hry, protože když jsem viděla zchátralé budovy, povalující se injekční stříkačky a kvečeru se přibližující davy závislých feťáků, neměla jsem ani pomyšlení na hezké chvíle, které už dávno odvál čas.

Není proto divu, že v takovém prostředí a i mezi takovými lidmi vznikají vztahy, možná je k nim vede právě ta závislost a obstarávání drog. Co už mě ale překvapuje více je, že tito lidé jsou tak neohleduplní nejen vůči sobě, ale vůči svým dětem a nedávají si pozor. Oni vidí jen potřebu další dávky. Nezajímá je to, že dítě, které přivedou na svět, má už od narození zničený život, nejspíš už o něm nikdy neuslyší, bude jim to jedno, protože budou mít pořád ty samé starosti, ale ne starosti o vlastní potomstvo. Jak můžou vůbec přivést děti na svět? Měly by se starat o jejich blaho, starat se více o své a tím pádem i jejich zdraví, jenže zdá se, že to není tak lehké. Musely by začít bojovat se svou závislostí, opustit prostředí, na které si tolik navykli, změnit od základů svůj život. V tomhle případě je přece lehčí dítě porodit, odložit ho v babyboxu a nechat o něj starat jiné, kvůli vlastní neschopnosti.

Je mi líto osudů těchto dětí, které by měly mít právo žít stejným životem, jako ostatní, naprosto zdraví novorozenci, ale kvůli lhostejnosti svých rodičů nikdy takovou možnost mít nebudou. Ano, svět je nespravedlivý, zvykejme si. S tím, jak drogový průmysl prostupuje, se zvyšují počty takto narozených dětí. Děti s vrozenými vadami, s předpoklady stejné závislosti jako jejich rodiče. Rodiče, kteří neměli ani tušení, jaký bude mít jejich životní styl vliv na zdraví dítěte. Nezbývá se než ptát - proč vůbec děti mají? Když už zničili život sobě, proč ho ničit i dalším generacím? Proč ti, co si je nechají, dovolí malým dětem vyrůstat ve stejném prostředí? Co vůbec svému dítěti dají, jak se o něj postarají?

Bohužel se nejspíš nenajde účinný způsob, jak bojovat proti drogám. Budou tady neustále, i když se zakážou, budou se užívat nelegálně a závislí se těžko naučí proti své závislosti bojovat bez pomoci. Otázkou je, zda by někdo měl sílu vzdorovat a pomáhat nejen slovně, ale i věcně. Já tady bezduše plkám, ale nehnu ani prstem. Protože je to jednoduše nad moje síly, já sama nebudu schopna nikdy s tím nic udělat.

Děsím se dnů, kdy bude přicházet stále více podobných zpráv, až do jakých čísel se tato problematika dostane a jak bude v budoucnu vypadat svět...

Hlavu vzhůru

12. dubna 2016 v 19:58 | anita barrasa |  téma týdne
Možná slova "hlavu vzhůru" zní optimisticky a neměla bych jimi opovrhovat, ale když si vzpomenu na to, jak jsou občas zneužity v nevhodných situacích, dochází mi, že mají jinou tvář. Jasně, že jsem ráda, když to uslyším z úst blízkého přítele, který stojí po mém boku a dokáže odtušit, jak se asi cítím, ačkoliv mu neříkám všechno, čím se moje mysl trápí, všechna úskalí svých problémů, ale vím, že je se mnou a podpoří mě, kdykoliv bude potřeba. Tato slova jsou toho součástí. Nedám dopustit na kamarádčino optimistické "Ale no tak, hlavu vzhůru, bude zase líp!"

Ona mě zase dokáže nakopnout, ať už jsou problémy sebevětší, pochopím, že bych se tím neměla dál zaobírat. Naopak když nějaký problém mám, nebo jen jednoduše den blbec, hned začne vymýšlet návrhy na to, jak tu náladu zase vylepšit - vyrazit někam za zábavou, případně připravit recept, jak se zbavit černých myšlenek. Většinou jsou úspěšné.

Na druhou stranu je těžké přijmout jen slova, když očekáváte pomoc. Svěříte se člověku se svými nesnázemi, očekáváte to, že přinese nějaké rozuzlení, pomůže vám se s tím vyrovnat. Často jsou ale tato slova spíš výrazem odbytí, ignorování vašich problémů. Sama jsem takhle naletěla. Nepravým přátelům jsem říkala věci, které jsem si měla nechat pro sebe, a doufala, že pro mě mají pochopení - všechna ta povzbudivá slova mi dodávala důvěru, že to vše myslí vážně a jen jednoduše neví, jak mi pomoci.

Ale pouze zneužili mé důvěry a místo očekávané pomoci přišly pomluvy a z mých problémů se stala veřejná zábava. Možná se to ani tolik netýká tohoto tématu. Ale nemůžu říct, že mě nebolela zpětně právě tato slova.

Nemám nic proti takové slovní podpoře, mnohdy i právě toto je účinnější než činy. Ale díky tomu jsem pochopila, že praví přátelé podporují, pomáhají a snaží se přijít na jakoukoliv pomoc v obtížné situaci. Je to jen na člověku, jak se vyrovná se svými myšlenkami, s tím mu nikdo nepomůže, ale pokud bychom byli bez svých přátel, k ničemu takovému bychom se sami od sebe nedokopali. Potřebujeme mít kolem sebe lidi, kteří podají pomocnou ruku, budou se zajímat nejen o úspěchy, ale i ty špatné věci, které možná bývají skryty v koutech duše, ale je dobře, když vyplavou na povrch a máte nějakou osobu, se kterou i tyto věci odezní a budete plout světem s hlavou vzhůru.


Můj první oběd a seznámení s rodinou

3. dubna 2016 v 19:36 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Dnes nastala chvíle, kdy jsem měla uvařit oběd pro 7 lidí. Vůbec jsem nevěděla, jak na to, co vůbec uvařit, bratr se místo slibované pomoci kamsi vytratil a otec řekl, že na to nemá čas, protože se přece musí psychicky připravit, aby toho jejího chlapa nezmlátil, jen co ho uvidí, a vybělí mu to, jak si vůbec dovoluje být s jeho ženou. Otec se najednou cítí dost důležitě a myslí si, že div není pan tvorstva. A že mu každá padne ke kolenům. To, čeho jsem se asi nejvíc obávala, se naplnilo. Nezbývalo mi jen doufat, že kvůli tomu nenastane nějaký velký průšvih.