..........

Zamknuté dveře

4. března 2016 v 19:02 | anita barrasa |  téma týdne
Mám pocit, že všechny dveře, které stojí přede mnou, jsou zamknuté na sto západů. A já k nim ztrácím klíč.

Nebo alespoň předstírám, že opravdu zamknuté jsou. Abych se ubránila okolnímu světu. Abych nemusela znovu vyjít na světlo, zůstala jen sedět doma se založenýma rukama, prázdně sledující holé bílé zdi, zapomínající na všechno krásné, co okolo je, jen až po hlavu zabořená ve svém světe, který teď vládne směsicí krutých, tmavých barev. Abych jen dál seděla před monitorem a čekala na další zprávu od člověka, ke kterému mám zřejmě taktéž zamknuté dveře.

Trvá to už přes rok. Od té chvíle, co jsme spolu jednoho večera tancovali, po tu chvíli, kdy jsem jeho tvář viděla naposledy, když stál na letišti ve svých plátěných kalhotech, zelenomodré košili potem přilepené na horkém těle, se svými kudrnatými vlasy a roztomilým pohledem a mával. Lámanou angličtinou křičel, že napíše. Že na nás nezapomene. Že bude s láskou vzpomínat na časy, které jsme strávili já, on a moje nejlepší kamarádka na dovolené ve Španělsku.

Letadlo odletělo. Život šel dál. Zůstaly jen vzpomínky. A několik e-mailů. Pousmívám se nad chybami, nad princovy komentáři k různým událostem, o kterých mi tak rád vyprávěl. Věřila jsem, že i skrze obyčejnou internetovou poštu může vzniknout něco víc. Naivita je hrozná věc. Možná jeden čas vidíte všechno lépe, ale potom jste zaručeně mnohem více zklamáni.

Zprávy chodily každých čtrnáct dní. Přežívala jsem týdny silou vůle, jen abych mohla v neděli opět usednout k počítači, přečíst si obyčejná slova, obyčejná slova o fotbale, o škole, o věcech, které jsem nikdy nepovažovala za něco, co je pro mě důležité. Ale ta slova znamenala tak mnoho. Vlévala mi krev do žil, zlepšovala náladu, dodávala motivaci. Stačilo jen pomyslet, že pocházejí od mého prince, že si s nimi dal práci, aby poslal pozdrav do malé zemičky ve středu Evropy. Že se snažil psát anglicky, přestože je antitalent na jazyky. Že vůbec psal, protože to nebyla jeho povinnost. Že chce dělat všem radost.

Myslela jsem si, že to něco znamená, že to není jen obyčejné psaní, že je za tím nějaký hlubší smysl.

Jenže mezi námi je několik zamčených dveří, tvořené naší vzdáleností, vzdáleností našich zájmů, našich povah... a já se můžu snažit je prorazit jakkoliv, ale dokud ani druhá strana nepřipojí svou snahu, ta má půjde vniveč. Jen pokud se spojíme, můžeme najít ten správný klíč.

Zatím budu dál sedět před monitorem a čekat na další nedělní "Dear Anita".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny | Web | 5. března 2016 v 23:19 | Reagovat

A tak vzťahy na diaľku niekedy fungujú. Väčšinou nie, ale niekedy áno :D

2 Ilía | E-mail | Web | 6. března 2016 v 19:17 | Reagovat

Vztahy na dálku jsou těžké, i když já o tom vůbec nic nevím. Vždyť já nic nevím ani o vztazích.
Vypadáš vážně sympaticky, přidám si tvůj odkaz do oblíbených.
Neklesej na mysli. Vím, že to zní jako klišé, ale ten pravý někde bude. Třeba i ve Španělsku. Pokud bych si toto neříkala, upadla bych do deprese a nikdo by mě z ní nedostal :D

3 Anita Barrasa | E-mail | Web | 7. března 2016 v 19:18 | Reagovat

[2]: Já právě taky ne, za svůj život jsem neměla žádný vztah, lépe řečeno jsem nic nevyhledávala, i když kolem mě už se všichni chlubili svými padesátými partnery (pro mě naprosto nepochopitelné)... :-D Děkuju za povzbuzení. Na nalezení toho pravého je ještě snad dost času ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.