..........

Potřebuju zchladit hlavu

9. března 2016 v 19:35 | anita barrasa |  z mého života
Jednu věc na sobě opravdu nesnáším, a to mé podrážděné a přehnané reakce na cokoliv, co se mi nelíbí, aniž bych si předem v klidu rozmyslela, co odpovím. Nerozmýšlím se nikdy, to, co mi přijde na jazyk, to hned taky vytroubím do světa. Také jsem si tím už nadělala spoustu problémů. Ale je to jen můj problém. Můj problém, že musím vždycky hasit problémy, které způsobí moje výřečnost.



Když jsem byla malá, tak se mi to promíjelo. Rozmazlené děcko, co se vzteká. To přece nic nenormálního, život ho časem naučí, jak se chovat slušně. Maminka mě tolikrát kárala, ale taky věřila, že se to změní. Jenže ne, z dětské hysterie se vyloupla ještě horší pubertální hysterie.

Díky svému výlevu hned na začátku mého působení na střední škole se mi radši spousta lidí vyhýbá, protože se bojí, že bych je hystericky seřvala, jako tenkrát jednu (teď už bývalou) spolužačku. Už nevím, co mě tak vytočilo, ale vím, že to není něco zase tak těžkého. Stačí říct něco, co se neshoduje s mým chápaním světa, a už je oheň na střeše. Na internetu to není tolik znát, protože dřív, než se stačím vyjádřit do komentářů, tak raději zavřu okno v počítači a jdu se vyběhnout na vzduch. U reálných konverzací to není tak jednoduché. Proto bych se jim nejraději vyhýbala úplně. Jenže to nejde a zase na druhou stranu je špatně, aby se všechno nahrazovalo konverzací internetovou...

Dobře, zpět k incidentu z loňského března. Byla jsem tou dobou šťastná, že jsem uprchla z Německa, ale při návratu do Čech následovala studená sprcha. Myslela jsem si, jak mě všude přijmou s otevřenou náručí (opět moje naivita, další věc, kterou na sobě nesnáším, o té napíšu asi příště), konkrétně na takovou školu, kam jsem se moc těšila a nakonec mi pomohla koňská dávka štěstí, že jsem se tam vůbec dostala. To jsem se ale pěkně mýlila. Moji spolužáci si začali myslet, že budu potřebovat pomoci s mluvením, protože asi neumím česky, když se sem stěhuju z "toho slavnýho Německa".

Podle toho se mnou zacházeli. Bylo až komické sledovat, jak mluví tou nejjednodušší češtinou. Stal se z toho jeden z předmětů jejich zábavy, přestože jsem jim říkala, že jim rozumím, i když mluví složitěji, tedy normálně. Když jsem zpracovala jedno náročné téma ve slohu, doufala jsem, že už tyhle fórky přestanou a budou se ke mně chovat jako k ostatním. Většina smekla imaginární klobouky, poznamenala, že se ta Hildegarda naučit česky dokázala a že na českou školu patří. Až na jednu dívku a jejích pár kamarádek, které mi od té doby nemohly přijít na jméno. Byla jsem až překvapená, jak jsem na jejich prvotní snahy mě zesměšnit reagovala klidně, jako kdybych se konečně zbavila své horké hlavy, ale ta na svou existenci brzy upozornila.

Vždy, když mám takový lehký "záchvat vzteku", tak jsem většinou v transu a pak už si vůbec neuvědomuji, co dělám. Z toho dne si pamatuji jen to, jak jsem se rozčílila, nadávala jim, a jak se na mě dívaly učitelky. Stály opodál, ale já si jich nevšimla, pokračovala dál. A to byla ta největší chyba. Od té doby mám problémy s učitelkami, se spolužáky, se všemi nežádanými pozorovateli, kteří viděli hysterku Anču v akci.

Ale nejhorší záchvat ve společnosti byl před dvěma roky ve Španělsku. Byla to naše druhá dovolená, tou dobou v Madridu a princ mě s kamarádkou vedl městem. Vesele se bavili, já jsem cítila jako křen, jako páté kolo u vozu. Nebylo to poprvé, ale uklidnila jsem se tím, že jako tehdy patnáctiletá se nemám motat (skoro) dospělým do hovorů. Tehdy mě to ale rozčílilo, přes svou zlost jsem neviděla ani ty zástupy lidí na náměstí a kamarádku jsem tam hezky česky seřvala, jaká je to svině zamaskovaná za kamarádku a jak si může dovolit mi vůbec sahat na moje princátko.

Naštěstí moje kamarádka má pro mé chování pochopení, jenže to je jedna z mála. Ještě moje rodina, moji bývalí spolužáci ze základky, na které jsem jednoho času řvala kvůli smazané tabuli a házení míčkem po třídě. Věřím, že i vy máte spoustu choleriků kolem sebe. Jedna rada nad zlato: nesnažte se je naštvat, pokud nechcete pocítit jejich hněv!

A pokud máte nějaký lék na zchlazení horké hlavy, sem s ním!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luce | E-mail | Web | 10. března 2016 v 9:31 | Reagovat

Ďakujem ya komentár pri článku. Ospravedlňujem sa, že odpisujem až tak neskoro, ale nemala som prístup na počítač a na mobile sa odpisuje ťažko.
Určite pôjde. Sama som si tieto postrehy všimla na svojich fotkách a na fotkách iných "lepšie vyzerajúcich ľudí. :) Inak je to pekný článok.

2 cyber-princess | Web | 11. března 2016 v 19:20 | Reagovat

taky si ráda zařvu, pak jsem nějaká klidná :D

3 Kate. | Web | 11. března 2016 v 20:06 | Reagovat

Já byla vždy klidná a řešila vše s klidem, ale v poslední době vybuchnu fakt i kvůli maličkostem a všechny seřvu za každou kravinu. I když mě někdo nebo něco naštve, ovšem někdy i bezdůvodně. Např když nemám náladu a někdo se na mě opováží promluvit, tak pak ječím "přes půlku" školy... ale musím uznat, že je mi pak líp. :D

4 Anita Barrasa | E-mail | Web | 12. března 2016 v 18:23 | Reagovat

[2]: Je to pravda, alespoň se mi tím uleví. Je lepší se vyřvat než to dusit v sobě. :-D

[3]: Přesně, to jsme na tom podobně, když mám dobrou náladu, tak neřvu, když špatnou, tak kvůli každé maličkosti... Já bych si měla povinně pořídit cedulku a tu mít někde na hlavě: "Pozor, mám špatnou náladu" :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.