..........

Opouštění | 1. kapitola

22. března 2016 v 19:56 | anita barrasa |  AMY | 1 | Opouštění


Chlapecké tělo leželo nehybně na prudkém srázu v ulicích Valdornónu. Na opuštěném místě u začínajícího lesa, kde byl podle lidových povídaček vchod do pekla. Dlouhé trsy trávy, propadající se půda, mechem prorostlé pláně a starý zhroucený pomník, po němž zůstaly odlomené kluzké kameny zabořené v hlíně, čnící jako pekelná nástraha. K tomu místu vedla dlouho neupravovaná příkrá silnice, nebezpečně číhající v nepřehledné zatáčce a jen čekající na vůz, jenž se zřítí ze srázu. V noci pouze pod slabým svitem Měsíce a v doprovodu šustění v keřích vypadalo místo ještě strašidelněji než za dne.

Chlapec zvedl hlavu a pomalu otevřel svá ztěžklá víčka. Ohlédl se kolem sebe, ale uviděl pouze zamlžené obrysy stromů a slyšel tiché dýchání přírody. Z nepřirozené polohy ho bolelo celé tělo. Zděsil se, když se rukama zabořil přímo do silné vrstvy hlíny, kterou ucítil na kůži i ve svých kadeřavých vlasech. Neviděl, kde se nachází, ale věděl, že se nejedná o bezpečné místo. Chtěl se zvednout a co nejrychleji uprchnout, ale znavené tělo ho odmítalo poslechnout. Noha mu podklouzla na nerovném povrchu a celý se sunul po strmém kopečku ještě níže, blíže k peklu.

Ze strachu reflexivně vyšvihl ruku do výše a zachytil se větve malého stromku. Chtěl se zapřít nohama a vystoupat nahoru, ale nohy mu samovolně plachtily vzduchem, aniž by se zachytily pevné země. Podrážka plátěných bot sklouzávala po mokré hlíně bez většího účinku a chlapec ztrácel zbytky sil. Stromek se lámal pod desítkami kil na svých ramenech a tiše úpěl, zatímco chlapec hlasitě dýchal. Obrátil hlavu k nebesům a beze slov, jen pohledem, prosil srpek zářící na obloze o odpuštění. Nikdo jiný v okolí nebyl, nikdo jiný by mu nepomohl.

Myslel si to do chvíle, kdy uslyšel kroky. Kroky prostupující blátem a šustícím listím prořízly tichou nocí jako motorová pila.

Chladný dotyk rukou neznámé síly ucítil na těch svých. Vzala je jemně do dlaní a osvobodila stromek, přestože už byl zlomený příliš na to, aby se z náhlého poškození dokázal někdy vzpamatovat. Žena se sklonila nad vyčerpaným chlapcem. Dívala se na jeho utrápený obličej, který ale zjihl pod jejím zázračným držením a zjemnila ho prosba a touha po záchraně. Zvedl hlavu, aby spatřil upracované ruce jeho zachránce. A světlo naděje, které představovala záře diamantu na masivním prstenu na levém prsteníčku.

"Jsi tak marný. Utíkáš před problémy, utíkáš před tím, co stojí před tebou. Není to správná volba. Vidíš, jak se ti to vrací? Utíkal jsi... a skončil v bráně pekel."

"Pomoz mi," hlesl chlapec z posledních sil. "Prosím. Nebudu utíkat. Postavím se problémům čelem."

"Londýn," odmlčela se žena, "nebo smrt."

Poklidnou nocí se rozduněl hlasitý zvonivý smích. Chlapec pod tíhou bolesti jen těžko dokázal přemýšlet, ale vložil poslední kus skládanky, který mu chyběl v odtajnění dnešního dne. Pochopil souvislost prstenu, zdejší přítomnosti i ženiny otázky. Přemýšlel nad dvěma slovy, která zdánlivě neměla nic společného. Kdysi by se jasně rozhodl pro první, ale okolnosti ho donutily zamýšlet se nad druhou možností. Vážně se zamýšlet.

"Čas vypršel," ozvalo se lesem, jenž přitakával na slova té známé ženy. Ženy, kterou chlapec tak dobře znal, která ho zklamala, ale stejně naivně věřil v její pomoc.

Ale teď věděl, že už mu nepomůže.

"Smrt," řekl.

Žena krátce zahoupala jeho rukama a upustila tělíčko, které padlo jako bezvládná figurína na pokraj srázu. Až na dno.

"Sbohem, Pablo."

Ležel ve tmě před zraky pekelných služebníků a dusil se hlínou. Přitom opakoval tři slova. Londýn nebo smrt.

***

Pablo Gutiérrez Ibarra se probouzel na světle zeleně ustlaném lůžku vedle pár dalších pacientů, obklopen studenými bílými zdmi s žádným prosakujícím světlem, uzavřen před světem. Jeho noční můra nebyla snem, připadal si v ní tak živě - v krku cítil pachuť udusané hlíny a tělo ho bolelo, jako kdyby ho pošlapala kopyta stád pekelníků, kteří se jeho těla ujali, když ho ta neznámá síla svrhla až na okraj vstupu do brány pekel.

Poslepu prohledal své okolí. Nenahmatal ztuhlými prsty nic jiného, než jen hebkou přikrývku a kovově studenou konstrukci nepohodlné nemocniční postele. Otevřel oči a mrkal, aby si přivyknul na světlo.

"Bude v pořádku, paní doktorko?"

"Samozřejmě, paní Pérezová. Nejde o nic vážného, utrpěl jen pár lehkých odřenin na rukou a na nohou a modřiny na zádech. Až se probudí a vzpamatuje, bude v pořádku a brzy ho propustíme domů."

Chlapec zamžoural ve světle na dvě ženy, které postávaly nad jeho postelí. První měla ruce křečovitě sepjaté k sobě, snad se k němu modlila, a druhá byla oblečena do lékařského pláště. Při hovoru živě gestikulovala, mluvila tak známým hlasem. A měla na ruce prsten. Prsten s diamantem, který nezářil tolik, jako ve snu, ale přesto poznal, že je to on. Znovu mu před očima probíhala děsivá scéna ze snu, kdy ho ruka s prstenem upustila do pekla.

Opět přivřel víčka, než se podívat do očí té, která za něj zvolila jeho osud. Donutila ho zvolit svůj osud.

"Je mi to tak líto," řekla první žena. "Ráda bych pro vašeho syna udělala víc, paní doktorko, asi jsem ho tam našla příliš pozdě. Jezdím tam každou neděli a žádné lidi tam nevídám. Možná pobudy nebo sebevrahy. Ale jen málokdy. Většina lidí se tudy jezdit bojí."

"Sebevrahy? Proč zrovna ve Valdornónu? Myslela jsem, že je tam krásná příroda, hory..."

"Ale, jistě že je! Je to takový poklidný kus města, vypadá jako když se tam zastavil čas... A příroda tam krásná je, to víte! Na severu už se vypínají skály, pod nimi dlouhé zelené pláně," básnila žena. "Ale v Santolaye je takové strašidelné místo. Říká se, že je tam vchod do pekla! Prý tam před lety šel jeden muž a už se nikdy nevrátil, nejspíš došel až do pekla... A bůh ví, co se tam s ním stalo! Možná ho upálili za živa! Postihli ho za staré hříchy!"

Lékařka se podívala na svého syna. Chtěla v jeho tváři najít důkaz toho, že není sebevrah ani ztrápený hříšník, kterého dostihl trest. Že to byla jen náhoda, že pouze zabloudil do takových částí města, které znal jako své boty, přestože i o tom začínala mít pochybnosti. Nechtěla věřit lidovým báchorkám, ale uvědomovala si, že i v báchorkách je jádro pravdivé. A její syn se nikdy nechoval jako andílek.

Uviděla jeho unaveně spadlé tváře a i v zavřených očích jejich smutek. Hořce polkla. Začala litovat svých plánů na odjezd i sobotního večera, kdy zničila dětské sny jednoho chlapce, jehož sny by měla plnit, jako jeho matka. Bylo ale příliš pozdě na to, aby se vracela zpátky.

"Kdy se probudí? Spí už tak dlouho."

"Musel být unavený, když jste ho přivezla, byl naprosto vyčerpaný. Musí nabrat síly. Až se pořádně prospí, bude v pořádku. Nemějte strach."

"Jsem hlavně ráda, že nepropadl peklu!" poznamenala paní Pérezová.

"Kéž bych propadl."

Obě ženy se neklidně obrátily k Pablovi. Už na lůžku neležel nevinně spící chlapec, ale živá osoba z masa a kostí s nešťastným pohledem v očích, který probodával doktorku Ibarrovou tak silně, že znovu zalapala po dechu.

"Pablo, to přece nemůžeš říkat."

"Bylo to jen kvůli tobě!" ukázal na blyštivý prsten.

"Pablo, jsi ještě unavený. Ještě spi. Potom si všechno vyříkáme, slibuju."

"To říkáš teď, viď? Když tě všichni sledují. Řekla bys jim do očí pravdu? Ne. Proč? Vždyť stejně odcházíš a tahle nemocnice ti není dost dobrá! Jen to všem řekni!"

Pacienti zvědavě otočili hlavy k chlapci i k doktorce. Sledovali vypjatou situaci s dychtivým očekáváním pokračování jako dalšího dílu nekonečné telenovely. Pablova matka už ale ztrácela nervy. Otevřela dveře a jemně z nich vystrčila paní Pérezovou.

"Co to..."

"Pojďte, paní Pérezová." Doktorka se usmála na ustaranou ženu. "Je trochu podrážděný. Jak jsem říkala, musí se vzpamatovat z toho šoku, proto teď reaguje tak citlivě. Měli bychom ho nechat v klidu."

"Jasně, hnedka si uteče," odfrknul si Pablo, jen co za nimi zapadly dveře. "A já tu kvůli ní musím vězet."

"Prosím tě, mladej, ty buď rád, že máš jen odřeniny," zareagoval pacient na vedlejším lůžku.

"Mají tebe tvoji rodiče rádi? Tohle je stokrát horší než ta tvoje zlomená noha! Tvoje máma z tebe nikdy nedělala blbce a psychopata!"

"Paní doktorka nám tu zachraňuje životy a ty chodíš do Santolaye k bráně pekel... kdo tam chodí, je sebevrah a hříšník, ti mají být navždy Bohem odsouzeni!" ozvalo se z postele v rohu pokoje.

"Vždyť je to ještě dítě," zastala se ho žena naproti.

Pablo se nenamáhal dál vzdorovat debatě dospělých jinak než jen nechápavým vrtěním hlavou. Nechtěl se bavit s náboženským fanatikem, starou babkou a dědkem se zlomenou nohou, která je pro něj horší jak smrtelné zranění. Zavřel oči a představoval si kolem sebe ne bílé zdi a nemocniční pach, ale divoce šplouchající vlny Atlantského oceánu, vůni moře a oblázkových pláží. Ponořil se do svých vzpomínek a plánů na léto, které nehodlal rušit. Stráví je se svými přáteli Juanem Hernándezem a Enriquem Velascem tady, na severu Španělska. Bral to jako samozřejmost, ale od sobotního večera to dostalo trhliny.

Možná na to bude muset zapomenout. Ale nehodlá se s tím smířit a bude bojovat. I kdyby tím měl navždy zničit vztahy s jeho matkou. Ona ho nenáviděla. Nenáviděla syna, kterého měl otec s první manželkou, Pablova nevlastního bratra. Vypudila ho z domu. Její druhé dítě byl opět syn, kterého si otec tak přál, a vypudit ho nemohla, tak z něj učinila svého obětního beránka. Udělala z něj problémového chlapce, přestože on se vždy snažil být ten správný. Brzy pochopil, že to nebyla ta správná cesta. Naučil se být ten špatný, aby našel přátele. Přátele, se kterými kradli na trzích pomeranče a ničili staré středověké hradby města. Prozkoumávali zakázaná místa, protože právě zakázané ovoce chutná nejlépe. Chtěli okusit ten nejsladčí život, když už jim nebyl přisouzen, tak si ho vysnili a vybojovali.

Těšil se na výlet do Madridu, kam se sportovním klubem každoročně za odměnu vyráželi. On a Enrique patřili k těm nejlepším v tenisovém družstvu, jezdili po turnajích po celé Asturii.

Snil o tom, že je před ním skvělé léto.

Ze snů ho vzbudilo hlasité zaklepání na dveře. Nikdo ani nestačil říct "Dále!" a do místnosti se vkradli dva chlapci v Pablově věku. Ten první, Juan Hernández, si to vyšlapoval sebejistou chůzí a v ruce nesl pyšně igelitovou tašku, podle jeho výrazu obsahující poklady světa. Následoval ho Enrique Velasco, který ještě rychle stačil típnout cigaretu, hodit ji do koše před vstupem a vfouknout kouř přímo do obličeje muže v rohu.

"Vstávej, ty marode!" zaburácel Enrique. "Povaluješ se tady už dva dny a to ti nic není. Kdy už tě propustěj?"

"To nevím, snad brzo."

"Mám ti přinýst tohle, je tam nějaký ovoce." Juan položil tašku, kterou do té doby pevně svíral v rukou, na příruční stolek a posadil se na vedlejší lůžko. "Prej je důležitý mít vitaminy, abys měl sílu."

Pablo pouze přikývl na důkaz poděkování. Nevěděl, co má říci. Byl rád, že vidí své přátele, ale obával se jim svěřit se svými obavami, protože by přestal být tím bezstarostným frajírkem, sejmul by masku, kterou se naučil v jejich společnosti nasazovat. Nebyl si jistý tím, zda by ho podrželi. Byl pro ně vždy tím, kdo z ničeho neměl strach, do všeho se vrhal po hlavě, nikdy před nimi nerozebíral své soukromí, nikdy neměl starosti. Mysleli si, že nemá starosti, že žije v dokonalé rodině v dokonalém prostředí. Netušili, jak se mýlí.

"Je škoda, že jsi dneska s náma nebyl," pokračoval Juan.

"Jasně! Můj tým konečně porazil Juana a ty jeho kopače. A pak, že jednou bude hrát za Real Madrid. Když ho porazí parta rekreačních fotbalistů!"

Všichni tři chlapci se zasmáli. Ignorovali závistivý pohled muže z vedlejší postele, který by si na stará kolena taky rád zahrál. Bavili se o čemkoliv, jen aby vyběhli z každodenního stereotypu. Domlouvali se, co budou dělat příští víkend, co pojedou prozkoumat v létě.

Juan a Enrique ani nevnímali, jak při tom jejich kamarád zesmutněl. Smáli se a nedbali na klid a řád nemocnice. Po dlouhé době se Enrique dlouze podíval na hodinky.

"Asi už budeme muset vyrazit, Hernándezi," poplácal po zádech svého společníka. "Dneska je přece ta party a musíme to všechno připravit. Přijdou všechny holky ze školy. Na tenhle večírek nikdy nezapomenou, rozumíš?"

"Rozumím," přikývl Juan a poslušně seskočil z postele.

"Je mi líto, že tam s náma nebudeš, kudrnáči. Ale toho ještě bude! Můžeme uspořádat party pro tebe, až konečně vylezeš z tohohle vězení." Enrique se znovu zasmál svým nakažlivým smíchem a poplácal po bolavých zádech i sedícího Pabla. Mávnutím ruky se rozloučil a vyletěl z pokoje. Juan se pomalu chystal za ním.

"Juane, počkej," zavolal Pablo. "Budeš ve středu u San Lorenza? Budu asi potřebovat pomoc. Nechci u toho Velasca. Bylo by u toho moc povyku."

"Jasně. Pomůžu ti. Jsme přece kámoši, ne? Tolikrát jsi mě vytáhl z průseru, musím ti to konečně oplatit."

"Díky."

Věnovali si poslední pohled. Juan se povzbudivě usmíval, hlavou už dávno na večírku, zatímco Pablo věřil, jak byla jeho slova pravdivá. Dočká se odplaty a ten děsivý sen navždy vymaže z paměti. Znovu si lehnul na lůžko a znovu se oddal svým snovým představám a snům s vůní moře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilía | E-mail | Web | 23. března 2016 v 9:31 | Reagovat

To vypadá zajímavě, jsem zvědavá, co bude dál, zatím si nedovoluju hádat, vážně nevím. Napsané je to velice pěkně, tak... poeticky :D Jsem ráda, že tu máš nějakou povídku. Rozhodně pokračuj :)

2 Johnny | Web | 27. března 2016 v 20:29 | Reagovat

Celkom sa mi to páči. :D Tiež neviem odhadnúť, kam to bude smerovať a to osobne pri príbehoch vyslovene zbožňujem. To Španielsko musíš mať fakt rada, lebo opisy máš perfektné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.