..........

Březen 2016

Orientace v nepořádku

28. března 2016 v 19:00 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Zrovna se tak dívám na svůj seznam 101 cílů na 1001 dní, který zatím splňuji pouze pravidelným běháním, čtením knih a sledováním Doctora Who. Vzala jsem si od začátku do parády ty časově náročnější, což je super. Ale taky musím nějak začít s těmi ostatními. Tyhle budu dělat v létě, tyhle příští rok, na tyhle můžu zatím vůbec zapomenout, tohle uvidíme, jak se rozvine...

Přeskakuju a seškrtávám jeden po druhém, až se dostávám k 46. bodu - Udělat si systém ve svém pokoji - a po pohledu do všeho nepořádku kusovitě rozsetém po celém pokoji pochopím, že jednu věc, kterou jsem měla udělat už pěkně dávno, je tady udělat nějaký systém. Kdybych nějaký systém měla, nemusela bych se vždy, když cokoliv hledám, obtěžovat nejprve odstraňováním překážek k poličce nebo ke skříni, odhazovat knihy, které stojí na hromádce papírů ke studiu a dalšími dost podobnými situacemi.

Hledání lásky na ulici

26. března 2016 v 13:03 | anita barrasa |  z mého života
Uběhl už více jak měsíc od doby, kdy jsem psala o mé snaze najít tátovi ženu na seznamce, a teď přichází pokračování. Myslela jsem, že když se nějaká konečně objeví, zbavím se všech svých povinností (budete si myslet, že jsem rozmazlený fracek, který si bojí v práci smočit ruce, ale to zase ne... jen se cítím být na všeobecnou hospodyni domácnosti zatím mladá) a doma zavládne nějaký řád, který já, otec a bratr postrádáme od doby, co nás měla máma v Německu pod palcem. A to už je to rok. Zkrátka už to potřebuje někoho, kdo tři lenochy dokáže uklidnit, ale zároveň rozpohybovat. A nezbláznit se z toho.


Zkus to znovu

16. března 2016 v 20:41 | anita barrasa |  téma týdne
Před lety jsem zkoušela hrát závodně tenis. Snažila jsem se několikrát týdně dřít na kurtech, neustále se posouvat dál, přestože jsem neměla dobrou obuv, dvorec nebyl řádně upravený a často i silně pršelo, ale stejně jsem měla tolik odhodlání, že jsem sedla na vlak, odjela do nejbližšího města a strávila hraním celé odpoledne, jen dokud jsem nebyla se sebou spokojena (někdy až jsem tam padala vyčerpáním). Onemocněla jsem, ani to mě neodradilo. Zkoušela jsem to znovu. Zkoušela jsem znovu zničit své zdraví.

Potřebuju zchladit hlavu

9. března 2016 v 19:35 | anita barrasa |  z mého života
Jednu věc na sobě opravdu nesnáším, a to mé podrážděné a přehnané reakce na cokoliv, co se mi nelíbí, aniž bych si předem v klidu rozmyslela, co odpovím. Nerozmýšlím se nikdy, to, co mi přijde na jazyk, to hned taky vytroubím do světa. Také jsem si tím už nadělala spoustu problémů. Ale je to jen můj problém. Můj problém, že musím vždycky hasit problémy, které způsobí moje výřečnost.

Zamknuté dveře

4. března 2016 v 19:02 | anita barrasa |  téma týdne
Mám pocit, že všechny dveře, které stojí přede mnou, jsou zamknuté na sto západů. A já k nim ztrácím klíč.

Nebo alespoň předstírám, že opravdu zamknuté jsou. Abych se ubránila okolnímu světu. Abych nemusela znovu vyjít na světlo, zůstala jen sedět doma se založenýma rukama, prázdně sledující holé bílé zdi, zapomínající na všechno krásné, co okolo je, jen až po hlavu zabořená ve svém světe, který teď vládne směsicí krutých, tmavých barev. Abych jen dál seděla před monitorem a čekala na další zprávu od člověka, ke kterému mám zřejmě taktéž zamknuté dveře.

Trvá to už přes rok. Od té chvíle, co jsme spolu jednoho večera tancovali, po tu chvíli, kdy jsem jeho tvář viděla naposledy, když stál na letišti ve svých plátěných kalhotech, zelenomodré košili potem přilepené na horkém těle, se svými kudrnatými vlasy a roztomilým pohledem a mával. Lámanou angličtinou křičel, že napíše. Že na nás nezapomene. Že bude s láskou vzpomínat na časy, které jsme strávili já, on a moje nejlepší kamarádka na dovolené ve Španělsku.

Letadlo odletělo. Život šel dál. Zůstaly jen vzpomínky. A několik e-mailů. Pousmívám se nad chybami, nad princovy komentáři k různým událostem, o kterých mi tak rád vyprávěl. Věřila jsem, že i skrze obyčejnou internetovou poštu může vzniknout něco víc. Naivita je hrozná věc. Možná jeden čas vidíte všechno lépe, ale potom jste zaručeně mnohem více zklamáni.

Zprávy chodily každých čtrnáct dní. Přežívala jsem týdny silou vůle, jen abych mohla v neděli opět usednout k počítači, přečíst si obyčejná slova, obyčejná slova o fotbale, o škole, o věcech, které jsem nikdy nepovažovala za něco, co je pro mě důležité. Ale ta slova znamenala tak mnoho. Vlévala mi krev do žil, zlepšovala náladu, dodávala motivaci. Stačilo jen pomyslet, že pocházejí od mého prince, že si s nimi dal práci, aby poslal pozdrav do malé zemičky ve středu Evropy. Že se snažil psát anglicky, přestože je antitalent na jazyky. Že vůbec psal, protože to nebyla jeho povinnost. Že chce dělat všem radost.

Myslela jsem si, že to něco znamená, že to není jen obyčejné psaní, že je za tím nějaký hlubší smysl.

Jenže mezi námi je několik zamčených dveří, tvořené naší vzdáleností, vzdáleností našich zájmů, našich povah... a já se můžu snažit je prorazit jakkoliv, ale dokud ani druhá strana nepřipojí svou snahu, ta má půjde vniveč. Jen pokud se spojíme, můžeme najít ten správný klíč.

Zatím budu dál sedět před monitorem a čekat na další nedělní "Dear Anita".