"Vstávej, je ráno."
Už jen nostalgicky vzpomínám, jak mě takhle maminka ráno budila, když měla ráno čas a vždy otevřela okno, roztáhla pestrobarevné závěsy a pokoj rozsvítily sluneční paprsky. To byla ta nejkrásnější rána, která jsem zažívala, přestože mi v té době připadala všední, brzy jsem pochopila, jak důležitý byl jejich význam, přestože se jednalo o maličkost. V té době mi bylo tak pět let, chodila jsem do školky s německými dětmi (přestože jsem uměla lépe česky než německy, ale těšila jsem se tam, tehdy jsem byla tak krásně dětsky věčně optimistická) a každé ráno jsem si domlouvala, že mě probouzejí princezničky, případně sudičky, které mi přejí, abych měla krásný den, a tak do něj vždycky vykročila. Byly to krásné časy.
Přestěhovali jsme se do Čech. Najednou jsem už neměla svou krásnou postýlku, měsíček a hvězdičky nad hlavou. V nové posteli mě doprovázel tísnivý pocit, že sem nepatřím. Bylo mi těžko, každé vstávání bylo smutné, maminka za mnou nechodila, protože jsem už byla velká. Jak mi to v té době začalo chybět.
O pár let později se můj spánkový režim opět posunul. Už to nebylo krásné "vstávej, je ráno", nýbrž nepříjemné skákání budíku, který jako by mi říkal: "Vstaň, rychle se umyj a poběž na vlak!" Vypínat ho můžu jak chci, ale jen co opět obrátím hlavu ke spánku, začne křičet: "Vlak už ujíždí, vlak už ujíždí!" Jen co vstanu, musím obstarat takových věcí, a když mám vše hotové, zase odcházím.
Nemůžu ležet v posteli, zůstat ještě chvilku, sledovat probouzející se slunce, krásně snít o princezničkách a měsíčcích a hvězdách. Všechno je to pryč.
Nezbývá mi nic jiného, než vzpomínat na doby, kdy jsem večer usínala jen proto, abych ráno zažila opět tak krásné probuzení.

Krásný blog. Hledám blog kámoše ♥
přídáš se?
http://withmonica.blog.cz/1602/friendly-blogs