..........

Barcelona

Pátek v 19:35 | anita barrasa |  z mého života
Pamatuji si, jak jsem se před pěti lety procházela na promenádě La Rambla. Společně s kamarádkou jsme měly možnost se aspoň chvíli cítit jako svobodně se procházející dívky vesele kráčející ve směru slunečního svitu a s lehkým vánkem do zad. Jako bychom žily v Barceloně celý život a po pracovním dni si přišly užít zaslouženou siestu s kávou a dezertem v ruce. Svět se zastavil.

A teď, sice o notnou dávku času později, avšak stále s jasnými vzpomínkami, vidím to samé místo ve zprávách, jak se mění z pohodového místa v centrum teroristického útoku. Řidič kličkuje, aby dosáhl vyššího počtu mrtvých, to je přeci cíl. Je mu jedno, že zabíjí rodiny, něčí dcery, syny, otce, matky.

Když člověk vidí, jak blízko takovému neštěstí může být, jak si bezpečím nemůže být jistý už vůbec nikde, zhrozí se a přepadne ho strach. I když jsem teď doma a ve své vesnici opravdu žádný atentát očekávat nemohu, bojím se o ty, které znám. Okamžitě jsem psala Tině, jestli je v pořádku. V Barceloně studuje a nikdy není vyloučeno, že se mohla nacházet přímo na promenádě. Javier mohl do katalánské metropole vyrazit kvůli obchodu. Jejich rodina vyrazit na dostupnou dovolenou. Se strachem se ruku v ruce vyrojí mnoho možností.

Dokud jsou útoky daleko, známé jen jako zprostředkované reportáže, možná politujeme, ale nikdy to není takové, jako kdyby se to odehrálo před našima očima, nebo se nejednalo o naše blízké. To teprve vidíme, jaké skutečné nebezpečí to je. Co je horší? Ta bezmoc a čekání. Čekání, co přijde dál.


U mě momentálně čekání na odpověď. Chápu, že teď mají všichni obyvatelé Španělska jiné starosti, než odpovídání na otázky. Ale doufám, že uslyším jen dobré zprávy. Že oběti budou dále jen ty, u nichž tiše polituji ztrátou oslabené rodiny a aspoň minutou ticha věnuji krátkou vzpomínku. Protože někde smutní lidé, kterým dozajista scházet bude.
 

Znovu

16. srpna 2017 v 10:52 | anita barrasa |  z mého života
Já vím, že můj blog poslední dobou opravdu neoplývá aktivitou. Přiznávám, že je mi to líto a rozhodně by to mohlo být lepší. Jenže to by den musel mít minimálně 48 hodin! (Vážně se nedá prodloužit? No tak, astrologové, vy něco vymyslíte!) Obzvlášť teď provozuji mnoho jiných činností. Otec chce strávit dvoutýdenní dovolenou se svými drahými potomky, fotbalistu štve, že nechci chodit na jeho zápasy a já se ho vytrvale snažím přesvědčit, že chci. A taky se snažím trávit čas s ním i jeho kamarády, abych nebyla jenom vzduch.

Je pravda, že teď nejsem jen vzduch, ale asi pořádně dusný smogem znečištěný vzduch. Tak co se dá dělat. Kamarádi nemůžou zkousnoust, že jeden z nich má i jiný objekt zájmu. V pořádku. Vlastně to chápu. Vždyť i my holky si závidíme kluky a kvůli nim se vzdalujeme jako kamarádky.

Teď jsem našla chvilku, kdy můžu být sama. Už mi to chybělo, ačkoliv mám své blízké ráda a v jejich společnosti se cítím dobře. Prošla jsem si titulní stránku, dívám se, co zajímavého se dělo a stále děje... a mám radost, že se zase svítá na lepší časy, že po měsících marného čekání jsme se konečně dočkali.

Samozřejmě toto blogové znovuzrození je teprve v plenkách. Nevíme, jestli zůstane u slov, nebo se brzy přejde k činům. Uvidíme. Uvidíme také, jestli se nový start povede taky mě. Jak si totiž procházím své starší články, vzpomínám na svou lásku k psaní. Doufám, že se mi podařilo ji zase získat zpět. Vrátím se ke svým procítěným dopisům, nedopsaným povídkám a soustředěnému plnění všech skromných i neskromných cílů.

Chybělo mi to, jen jsem nemohla najít múzu, myslela jsem si, že mě nadobro opustila. Ale třeba ne. Třeba jen čekala, až ji probudím.

O překonání strachu a depresivním výletě

8. srpna 2017 v 18:09 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Zatímco ostatní během léta tráví čas u vody nebo přímo ve vodě, já jsem to tak nikdy neměla. Měla jsem asi příliš velký respekt z naší řeky, která si zvykla se často v deštivých obdobích vylévat až do středu vesnice, nebo zbytečný strach ze všeho, co to skýtalo. Ani do krytého bazénu jsem nevstoupila od doby, kdy jsem na základní škole povinně musela, navíc jsem později zjistila, že mám alergii na chlor, kterého je v některých bazénech více než vody. Prostě jsem si řekla, že v tomto ohledu budu suchozemský tvor. To jsem ale netušila, že mi moje krásně nalajnované plány naprosto změní fotbalista, který si naopak neumí představit léto bez toho, aniž by se každý den chodil s jeho kamarády šplouchat do řeky.

Upřímně mě dvakrát nelákalo tam být ani s jeho kamarády, kteří na něj mají pořád větší vliv než já a moc rádi dělají, že vůbec neexistuju a náš vztah taky ne, ale to je nejspíš další skutečnost, kterou už nezměním.

Taky jsem si myslela, že plavat jsem od prvního stupně dávno zapomněla a že bych se jen ztrapnila. A já se nechci dobrovolně ztrapňovat, toho už mám za sebou dost (každá příležitost je na to dobrá). Nicméně moje výmluvy tentokrát nenašly úspěch a tak jsem byla nucena svůj strach překonat. Pravda je, že nakonec to nebylo tak děsivé, jak jsem předpokládala. Víc než plavání (čemuž se ani nedá říkat plavání, protože vody letos moc není) mě štvali ti jeho vychytralí kamarádi. Je jasné, že se nejde zavděčit všem, ale mrzí mě, že zrovna s nimi nemám dobré vztahy.

O víkendu jsem s otcem a bratrem navštívila Polsko. Tedy západní část našeho sousedského státu máme hned za humny, nicméně jsme vyrazili na pětihodinovou cestu k Osvětimi. Pravda, že nadšená jsem z tohoto výletu byla jen já, tedy alespoň na počátku. Teprve, když jsem na vlastní oči uviděla známou bránu s nápisem Arbeit macht frei, a následně prostory bývalého koncentračního tábora, dolehla na mě deprese a bezmoc. Nebudu zabíhat do větších detailů, protože každý, kdo tam přijde, to uvidí a prožije sám.

Přemýšlím nad tím doposud a přehrávám si v hlavě osudy všech lidí, kteří tam zahynuli. Jaký mohli žít později šťastný život místo krutého konce. Ale to je další věcí, které nezměním. Trvá mi dlouho, než to pochopím.
 


Shadowcrest | 3. kapitola

31. července 2017 v 13:46 | anita barrasa |  Shadowcrest

Jména

26. července 2017 v 17:11 | anita barrasa |  úvahy
Dnes slaví svůj den všechny Aničky z celé republiky a tím pádem i já. Včera slavili všichni Kubové a mezi nimi také můj bratr. Rovnou hezky za sebou. Už od dětství jsem přemýšlela, proč rodiče vybrali pro své dvě děti jména sousedící v kalendáři, obě v polovině léta. V dětství jsem se držela teorie, že si matka oblíbila české pohádky a především ty Krkonošské, které jsme s oblibou každý večer sledovali a smáli se, když zazněla památná věta: "Anče, Kubo, hajnej, sem!" Otec na mě často volal Anče, což mě kdysi rozčilovalo (později přešel k Aničce, což je mi tisíckrát milejší, případně, když ho štvu, tak k Andule), protože bratra nazýval normálně. Kdyby věděl někdo o nějaké dobré přezdívce pro jméno Jakub, nezapomeňte se pochlubit v komentářích. Při našich "hádkách" to využijeme.

Teorie to byla dobrá, ale v praxi se příběh odehrál trochu jinak. Důležité pro mé rodiče při výběru bylo, jestli se bude jméno hodit k příjmení. Tenkrát jsme ještě žili v Německu, ale příjmení máme české, tudíž se snažili najít vhodné jednoduché jméno použitelné v obou jazycích. Hlavně tedy u mě. Když se narodil bratr, blížilo se už stěhování do našeho současného bydliště a tak už se tomu nepřikládal takový význam. Přisouzeno mu tudíž bylo jméno Jakub po jednom z otcových dlouholetých kamarádů. Člověk by tomu nevěřil, jelikož si nejsou nikterak příbuzní, ale sdílí mnoho společných vlastností. Když se setkají, skvěle si rozumí i přes generační rozdíl. Občas si tak říkám, jestli někde v Německu nežije matčina kamarádka Anna, která je třeba taky tak rozpolcená osobnost jako já. To bychom si mohly rozumět.

Historky o výhružkách se strašidelnými jmény, které vždy matka vytáhla, když jsem si stěžovala na otce a jeho Anče a Andulu, si nechám raději pro sebe. Jsem ráda, že své tehdejší exotické návrhy, složitá dlouhá slova s obtížnou výslovností a velkým množstvím přehlásek, která by nikdo nenapsal správně a nikdo by nás ani neuměl oslovit, nebrala vážně. V tomhle ohledu máme my dva štěstí, protože kvůli našim jménům se nám nikdo vysmívat nebude. Sice si ani nevytvoříme žádnou značku a zapadneme do davu, protože dalších Kubíčků a Aniček jsou tisíce, ale tato normálnost někdy není na škodu. Naopak.

Připadá mi, že na jméno se tak nějak pozapomíná. I ono totiž tvoří identitu člověka, možná jen malým, ale přesto znatelným podílem. Proto, až jednou budu mít vlastní děti (jestli se takový zločin někdy stane), dám jim jména, která pro mě budou mít nějaký význam a dají jim do života jen to pozitivní, která budou dobře vyslovitelná a hodící se k příjmení. Už teď se občas podívám do kalendáře a říkám si, které z nich jednou vyberu. Ale na to je času dost.

Kam dál