..........

Jak jsem běhala v barvách

Včera v 19:17 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Teď, několik dnů po doběhu, jsem ráda, že to mám za sebou. Je pravda, že běh Barvám neutečeš je známý jako odpočinková akce pro celé rodiny, tudíž i pro malé děti, maminky s kočárky (divila jsem se, ale bylo jich tam dost) a možná i seniory, tudíž velmi nenáročný, bez potřeby předchozí přípravy, jednoduše procházka růžovým sadem s jen pár zónami postříkání barvou, což je samozřejmě skvělá zábava. Nebyla bych to však já, kdybych to nevzala z trochu jiného úhlu. Řekla jsem si, že to pojmu jako zkoušku běhu na pět kilometrů před pravými závody, na které bych se chtěla v horizontu několika měsíců přihlásit. Protože tohle pravý závod nebyl, ačkoliv jsem se snažila. Nešlo to.

Důvod byl takový, že na podobnou věc musíte být stoprocentně soustředěni. Když se o to alespoň pokoušíte a snažíte se vytěsnit všechen halas kolem, většinou vás za chvíli přepadne sprška barvy a nebo se zrovna přimotáte k člověku, který si během běhu stačí navíc ještě povídat (to většinou někde na prvním kilometru, pak už se nechce povídat nikomu) a je odhodlaný svůj povídací záměr uskutečnit na komkoliv. Takže jsem svou prvotní snahu vzdala a rozhodla si to užít jako příjemnou společenskou akci v obležení tisíců lidí, se kterými se už ve zbytku života nejspíš neuvidím, ale rozhodně s nimi tyto prožité chvíle na dlouhých pěti kilometrech stály za to.

Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že se mi nepodařilo k této akci donutit i své blízké, protože jsem si jistá, že se známými vedle sebe bychom se bavili mnohem lépe než každý ve své sólojízdě. Určitě bych vzala bratra nebo sousedovy děti, jež by si z práškových barev vytvořily svůj pohádkový barevný svět. Ale protože jsem tam zbyla sama samotinká, vysnila jsem si svůj duhový svět alespoň v představách a ve vzpomínkách na dětství. To ale neznamená, že nejde o zábavu pro dospělé, kteří už se přes svá mladistvá léta dávno přenesli. Rozhodně ani tak nebudou ochuzeni; užijí si zábavné odpoledne, navíc propojené i se zdravím a s pomocí dobré věci.
 

Když se nikdo nedívá

Pátek v 19:32 | anita barrasa |  téma týdne
Myslím, že každý člověk má svou činnost, kterou provozuje, když je nikým nepozorován. Nemusí se jednat ani o nic špatného ani pohoršujícího, prostě něco, co si zaslouží svůj klid, něco, co má svůj subjektivní význam. Samozřejmě, některé činnosti jsou zábavnější v přítomnosti dalších lidí, ale myslím si, že občas i ten největší extrovert a exhibicionista udělá rád něco sám bez připomínek a kritiky ostatních. Já jsem ten typ člověka, který si kritiku bere příliš osobně. Proto jsem raději, když mě nikdo nepozoruje a nemá šanci mi moje chování rozmlouvat, ačkoliv by to bylo i tak marné - když se neumíte chovat, musíte si najít výmluvu, kterou vám okolí uvěří a bude předpokládat, že jste jen oběti rozmarů svého okolí, jako například rozvodu rodičů, praxe nebo otravných sousedů.

Dobře, nechám toho, asi mi z praxe vážně hrabe, ještě že jí bude brzy konec. Pravda je taková, že tak špatně na tom zase nejsem. Nemyslete si, že tajně chodím kouřit nebo pít alkohol, to rozhodně ne! Ani nekradu, neničím nábytek (to jen občas a jen při cholerických záchvatech - ha, zase výmluva), ani nedělám nic ilegálního. Raději si bloumám v představách a v paměti a přemýšlím nad věcmi, na které bych měla zapomenout. Katastrofické scénáře, nereálné sny. A obvykle jsem do nich natolik zabraná, že u toho nevědomky hraji s vlasy - což jsem zjistila, že mnoha lidem vadí, proto se to snažím omezit. A občas si cucám palec jako malé dítě, nevím, asi se mi to v dětství náramně líbilo a přenesla jsem si to až do dospělosti. Ještě, že mě však většinou nikdo nevidí. Nedělám to ani před bratrem, jednoduše před nikým. Naštěstí jsem sama sobě nastavila hranici únosného chování vůči ostatním a vím, kdy přestat.

V soukromí si také často zpívám. Na hudební nástroj většinou hraji, když je ticho a prázdno po celém domě, protože nesnáším, když mě někdo opravuje nebo mi povídá o jiném tématu, případně klade otázky, takže musím odpovídat a nemohu se soustředit. Hraji nelibozvučné tóny, kombinuji k sobě neladící noty a mám zvláštní zálibu v přetvařování textů písní k obrazu svému. Vedu dialog se svým druhým já a směji se jako příkladný člověk v pozdním dospívání všemu, co proletí kolem.

Když se nikdo nedívá, tak je to dobře - ten někdo by si musel myslet, že jsem blázen. Když se však vrátím zpět do společnosti, snažím se změnit v alespoň trochu normální a nikterak z davu vybočující osobu. Protože mezi lidmi se výstřední chování nenosí.

Praxe

10. května 2017 v 19:28 | anita barrasa |  z mého života
Našla jsem další věc, která mi zdatně vysává energii z žil. A to praxe. Přišla ruku v ruce s květnem, místo školních lavic jsem se vydala do míst, kde nejspíš budu muset pracovat, přestože se mi s vyšším počtem dní tam strávených úměrně zvedá i chuť najít si úplně jiný obor. Nutno říct, že mě tato myšlenka napadla velmi brzy. Ve třetím ročníku a s blížící se maturitou. Změna nepřipadá v úvahu. Prostě budu muset ty zbývající dny přežít, dokončit školu a doufat, že ještě existuje jiná cesta než je papírování a počítání na úřadě.

Asi jsem naivní, když jsem si ze všech škol vybrala právě Obchodní akademii a divím se, že budu pracovat v kanceláři. Bohužel jsem před lety neměla na vybranou. V polovině školního roku většina škol nepřekypovala volnými místy ve třídách, navíc jsem sama nevěděla, kam zamířit. V Drážďanech jsem navštěvovala školu podobného typu jako jsou u nás gymnázia, ale je pravda, že jsem tam zrovna dvakrát neexcelovala. Proto jsem gympl vyřadila hned. Z těch ostatních škol nějakým zvláštním způsobem, který jsem dosud nepochopila, vyšla nejlépe obchodka. Nebudu si vybírat a stěžovat, půjdu tam. Říkalo se, že obor Veřejnosprávní činnost tolik nelpí na matematice, což se mi tuze zalíbilo. Veškeré nedostatky jsem ignorovala a s radostí změnila působiště.

Nechci říct, že bych se rozhodla špatně. To zase ne. Jen mi tahle praxe ukazuje, že ač budu moci po maturitě kancelářskou práci vykonávat (a nejspíš opravdu budu, protože neočekávám, že si budu vyskakovat), tak to není něco, co bych toužila dělat. Nedávno jsem psala o své vášni k jazykům. Neopouští mě naděje, že se třeba někdy vydám tím směrem - k tomu naštěstí moje škola také dává dobré základy. Uznávám, že jsem se mohla rozhodnout lépe, jenže řekněte mi - kdo může v patnácti letech vědět, kam se bude jeho budoucnost ubírat? Jak má rozpoznat, co je jen nereálný sen, na co skutečně má a na co by se hodil?

Můj bratr je teď v podobně nepříjemné situaci. Výběr střední školy ho čeká příští školní rok, což se zdá jako obří prostor pro promyšlení, nicméně čas se neustále zkracuje. Stále neví. Upřímně ani nevím, co bych mu měla poradit, když jsem na tom byla téměř stejně. Asi, že by měl následovat své srdce, ačkoliv to mu vymlouvá otec. Je to složité a přitom nezvratné. Nezbývá mi než doufat, že on i ostatní se rozhodnou správně.
 


Čarodějnice

30. dubna 2017 v 20:52 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
U nás v rodině se čarodějnice příliš neslaví. Jako klasicky na svátky se nacpeme více než normálně, ale tím začínáme a zároveň i končíme (ale to stačí, jsme vždy rádi, když se najde dobrý důvod k naplnění břicha k prasknutí). Společnou vesnickou oslavu nenavštěvujeme většinou z důvodu, že ani nevíme, že se nějaká vůbec koná, případně nám přijde hloupé mrznout, moknout a sledovat, jak nějací napůl opilí skoro cizí lidé zapalují divně zmalovanou věc zdánlivě připomínající figurínu. Původně čarodějnice. Zákonitě veřejnosti vždy "neznámá", ale jinak opilcům zajisté velmi dobře známá tchyně, hysterická manželka nebo jiný archetyp vesnické ženy, ze kterých si alespoň jednou v roce všichni utahují a pak za to po zbylých 364 dní pykají.

Nebo taková je alespoň moje představa. Já jsem dneska využila chvíle, kdy se slunce konečně odvážilo vystoupat na obzor a dala se do dokončování prací na zahradě. Poslední dobou nebyl vůbec čas na stavbu skleníku ani zasazování plodin, jak jsem měla v plánu ve své výzvě, až teď. Celé jsem si to postavila sama, protože oba muže žádná zelenina ani nic podobného nezajímá. Možná, kdyby na nějaké rostlině rostlo pivo, třeba by se zapojil otec. Škoda, že je to nemožné... Nicméně jsem ráda, že jsem si to oddřela sama. Není lepší pocit než ten z vlastní odvedené práce. Obzvlášt, pokud se skleník do zítra nestačí zhroutit (zatím drží, sice jen tak tak, ale drží) a pokud bude letošní úroda větší než jedna okurka velikosti malíčku a jedno rajče jako zelená kulička hrášku.

Když jsem s prací skončila, čekalo mě takové velmi "milé" překvapení. Nejprve z toho, že se mužům chtělo něco dělat - jídlo, jak jinak. Radovala jsem se, že hostinu připravili pro mě jako odměnu po tvrdé dřině. Dokonce ohýnek stále romanticky plápolal v pozadí a hřál zmrzlá lidská těla kolem něj sedící. Jenže to mělo háček. Oheň neměl proč hořet, když už bylo vše upečeno. Muži se letos rozhodli napodobit zvyky zbytku vesnice a také si upálit svou čarodějnici.

Měla jsem to být já, protože jiná ženská (a víc hysterická jak já během svých cholerických amoků) nebyla v dosahu. Ruce jsem měla od hlíny, bratr mi v ní chtěl vymáchat i hlavu a rozervat oblečení, abych byla čarodějnice jako z pohádky až do puntíku. Asi se mi chtěli vysmát. A až poté mě upálit, aby z toho mohli mít požitek. Nakonec by je určitě minul i trest, protože to byla oslava, ne vražda.

Večer mi navíc přijely kamarádky. Dveře jim přišlo otevřít špinavé a znavené stvoření a zděsily se natolik, že by se nejraději vydaly autobusem zase zpět. Asi mám to vše za nedávné prohlášení, že mi soužití s dvěma muži vyhovuje. V tom případě mám být služka, uklízečka, sekretářka, běhat sem a tam jako na zapísknutí a ještě se nechat zesměšňovat, manipulovat a urážet. Bez možnosti odmítnutí a úniku z takové nesvobody. Co jsem si to vybrala za život!


Pokud tento článek vnímáte jako přehnaný, tak vnímáte správně. Velmi přehnaný, skutečně to tak nemyslím, jen mám potřebu rýpat. (Dnešní humor otce s bratrem se mi nepozdával. Já mám ráda své vlastní sarkastické vtípky.) Už bych toho ale měla nechat. Nebo budu muset opravdu nasednout na koště a skutečně jako pravá čarodějnice odletět.

Někomu, kdo už není mezi námi

28. dubna 2017 v 20:06 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý pradědečku,

nevím, jestli mají někde v nebi, nebo někde tam, kde se momentálně nacházíš, také nějakou poštu, aby ti byl dopis doručen, nebo na mě shlížíš zezhora a stačí, že vidíš, co ti píšu... Možná tím pádem i vidíš, co se v naší rodině děje. Myslím, že bys z většiny věcí, které se za posledních pár let odehrály, nebyl moc nadšený. Říká se, že by rodina měla držet pospolu. Donedávna tomu tak bylo i u nás, dokud nedošlo k stěhování, oddělování a odcizování. Je těžké o tom mluvit a nacházet důvody, proč tomu tak je. Mě samotnou to taky mrzí. Pořád mám pocit, že to tak není správně. Vzpomenu si na tebe, to, jak jste s prababičkou zůstali spolu i po více jak půlstoletí. A porovnám to s rodiči, kteří to zabalili a rozhodli se, že se svoje neshody nepokusí vyřešit kompromisem, ale rozvodem.

Možná, že by nám pomohlo, kdybychom se mohli všichni sejít zase na jednom místě, jako pravidelně s tebou a prababičkou. Je pravda, že si z toho nemůžu už moc pamatovat, ale vím, že to byly jedny z mála chvil, kdy se rodiče neměli potřebu hádat a aspoň na pár týdnů vydrželi žít vedle sebe bez vzájemného osočování. Proto to pak s nimi, když už se žádná podobná setkání neopakovala, šlo velmi rychle z kopce. Už neměli prostor, kde by zase fungovali normálně, naopak si lezli na nervy čím dál víc. Až se to stalo nesnesitelným.

A teď zase hledám výmluvy na jejich chování. Což samozřejmě nic nevrátí a nic nevysvětlí... Píšu to nejspíš proto, že vím, že ti nikdy nebylo lhostejné, jak spolu všichni členové vycházejí. Možná by sis nějakou z událostí bral za vinu. Neprávem. Něco se stalo a už se to nedá vzít zpět. A přestože je naivní věřit, že si tato slova někdy přečteš, musím to napsat: Jsme teď sice rozdělená rodina, ale nechceme, aby se z nás stali cizí lidé. Držíme spolu, i když jiným způsobem, než by sis představoval.

Dobře, nechám toho. Nechám tě dál v klidu odpočívat. Zůstanu raději jen u tichých vzpomínek.

Anička

Kam dál