..........

Hororová jízda

Čtvrtek v 19:52 | anita barrasa |  kreativní střípky
Sen / noční můra
kreativní střípek #3

Jako každé všední odpoledne jsem se nemohla dočkat, až dorazím na vlakové nádraží. Na nástupišti už jistě bude čekat každodenní vlak směr můj domov, který sice už v podvečerním šeru nebude mít tak pěknou modrou barvu, jako mívá ráno při svítání, ale to už mi může být vskutku jedno - není nad tu chvíli, kdy se po vyčerpávajícím dni konečně usadím, zastavím a odpočinu, zatímco kolem mě bude svět plynout nevzrušeně dál.

Je to tak. Jako každý den. Vlak už je téměř plný, děti už netrpělivě vyžadují uvedení vlaku do pohybu, protože jim ta cesta připadá nudná. Ani z okna už nic hezkého vidět nemohou, jen uspávající tmu. O prohlížení krásné krajiny Jizerských hor nemůže být ani řeč. Zvěř pasoucí se na pastvách už dávno zmizela v teple uvnitř a na zpustlých lukách a hájích je ticho jako po pěšině, dokud nezavítáme do míst, kde se neposkvrněná příroda prolíná s průmyslovými částmi měst.

Vlastně nic zajímavého. Říká se mi to lehce, když mi to po těch letech už připadá lehce ohrané. Tak trochu v tu chvíli závidím těm lidem, kteří i tak dokážou mít z cesty radost. Z toho, co venku vidí, přestože vlastně nevidí. A tak bloudím svými myšlenkami, až se dostanu k tomu, co z toho všeho má strojvedoucí. Ten už vůbec nemůže vidět a to to na rozdíl od nás, obyčejných vezoucích se cestujících, skutečně potřebuje.

Zatočila se mi hlava. Připadá mi, že se už i celý vlak propadá do tmy, přestože jsem ještě před chvílí viděla ostré světlo, které se mi snažilo propalovat oční sítnici. Teď oči přivírám, i když nic nevidím ani tak. Mnohem víc by mi pomohlo, kdybych mohla zacpáním uší zamezit pronikání nepříjemných zvuků do uší. I brzdy jsou hlasitější než obvykle a teď kvílejí jako o život, že starostlivá matka sedící pár metrů ode mě ustaraně volá, jestli přes koleje neskáče sebevrah, a řítící se vlak se jen snaží zamezit dalšímu neštěstí.

Vlak z luk zamířil zase do lesů, kde jsou stromy nahuštěny blízko samotné cesty. I ve tmě poznávám, že už obrovský kolos, který mě obvykle nese celkem bezpečně, najednou nejede na kolejích, ale vyrazil si vlastním směrem. Nastává panika. Chaos. Nouzové vyskakování z vlaku, ačkoliv je hazardní, se tentokrát zdá být jedinou možností přežití. Ostatní mají smůlu. Stejně jako já, ač se snažím, jak můžu. Čeká mě jistá smrt.

Vlak sice kličkuje, ale moc dlouho mu to nevydrží. Naráží prudce do stromu a lidstvo skryté v sobě vyhazuje prudkým pohybem k zemi. Dále vidím jen černo. Necítím ani sebe. Mrtvo.

"Konečná stanice, prosíme, vystupte..."

Náhlé vzplanutí naděje. Ztěžka otevřu oči a zamžourám v pronikajicím světle, které se mi opět snaží propálit oční sítnici. Jak jsem se tak zapomněla ve vlastních nereálných představách, zapomněla jsem i vystoupit. Ale musím přiznat, že jsem si trochu oddechla, že žiji, přestože to byl jen sen. I tak mám z vlaků větší respekt.
 

Neznámé osobě

18. března 2017 v 20:31 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá osobo,

opravdu netuším, kdo jsi, proč jsi sáhnul zrovna do téhle staré schránky uvnitř stromu na konci vesnice, která už tu roky leží ladem a všichni zapomněli na její existenci, ale vím, že jsi nejspíš někdo zvědavý, někdo, kdo touží najít stará tajemství, objevovat místa, která dávno odnesl čas a teď ses možná zaradoval, že jsi objevil nějakou starou památku - já bych na tvém místě udělala to samé (taky miluji bádání minulostí). Bohužel tě zklamu, toto psaní pochází z roku 2017 a napsala ho čistě pro zábavu jedna studentka pocházející odkudsi z této vísky, kterou zachvátilo nutkání své bláboly vypsat někomu cizímu. (A v tu chvíli, kdy to psala, vůbec nevěděla, jestli její slova někdo uvidí. Ale vzhledem k tomu, že to teď čteš, tak nejspíš ano.)

Možná bych se taky mohla představit. Jsem Anna, obyčejná vesničanka, a přestože si snažím sama sobě nalhávat, že už vím, kým jsem, pořád hledám něco, čím bych na sebe upozornila, upoutala pozornost. Taky by mě lákalo poznat všechna zatím neprozkoumaná místa naší vesnice, okolních vesnic, chtěla bych najít něco unikátního. A protože ve dvou se to lépe táhne... Je to dobrý nápad nalákat tě na toulky s neznámou osobou tímhle způsobem? Jedině, pokud jsi opravdu takový hledač pokladů, za jakého tě považuji.

Pokud tě to ale opravdu nezajímá, tak tenhle dopis ignoruj. Klidně ho roztrhej a vyhoď, pokud jsi naštvaný za lidi nechávající odpad v lese - jako je autorka tohoto dopisu. Nebo ho zapal, ať po něm není ani stopy.

Co už se stalo, to už se stejně nikdy nedozvím. V lese skrytou kameru opravdu nenajdeš. Aspoň ne v tomto.

S pozdravem
ta, která ti vzala pět minut drahocenného času a hluboce se omlouvá

 


Mám hodně času a vlastně nemám

10. března 2017 v 18:12 | anita barrasa |  z mého života
Uznávám, že nadpis článku zní nesmyslně (jako poslední dobou všechno, což nechápu, ale musím se smířit s tím, že logika nikdy nebude můj kamarád). Ale dokáže nejlépe vystihnout moji současnou situaci. Času mám hodně, jenže ve výsledku hrozně málo. Vždycky si říkám, co všechno bych mohla stihnout, udělat, a nakonec se k ničemu nedostanu. Nebo se nedostanu k věcem, ke kterým chci, že mi i ten zbytek volného času ukradnou povinnosti. I jako školou povinná se stejně cítím zahlcená jinou prací, nutkáním, co všechno musím udělat - přestože mnohdy nemusím, jen mě můj mozek navádí, abych to udělala, nejspíš pro dobrý pocit - a představami, co se stane, když na něco z toho zapomenu.

Cítím, že poslední dobou jedu na maximum. Hlavně ve škole. Nervuji se téměř každou hodinu i při předmětech, při kterých nemusím. Poslední dobou jsem vystresovaná více než kdy dřív. Říkám si, že to nemůžu vydržet dlouho. Že to jednou musí skončit a vrátit se zase do starých kolejí. Neříkám, že bych měla někdy spoustu času a dělala si, co se mi zlíbí. Vždycky jsem byla tak trochu časově omezená. Odjíždím brzy a vracím se pozdě, na což jsem si zvykla. Ne ale na to, že ze mě tohle cestování, práce, škola vysaje všechnu energii, která mi zbývá. Nejhorší je, že ani ne tolik ta práce samotná, jako před ní předcházející prokrastinace a vymlouvání. Takže si tu ani tolik nestěžuju na zatíženost, jako na svoji neschopnost.

A tím pádem ignoruji své blízké a omezuji kontakt s nimi na minimum. Nemám čas. Přitom bych měla, kdybych si ho udělat chtěla. Znáte ten pocit? Víte, že byste měli něco dokončit, abyste se dočkali zaslouženého volna, ale odkládáte to? A pak to takhle vypadá. Nejspíš budu celý víkend dodělávat staré resty. A taky chci být s přáteli. Ale to bych se musela asi rozpůlit.

Tomu, kdo mi změnil život

28. února 2017 v 18:19 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Vážená paní doktorko,

už je to několik let, co jsme se viděly naposledy a většina lidí by za to byla na mém místě ráda. Není nic příjemného nevědět, co se děje s mým tělem, nevědět, co bude dál. Vím, že jste si se mnou před lety vůbec nevěděla rady a já jsem Vám to neulehčovala. Ať už jste mi řekla cokoliv, udělala jsem to přesně naopak - měla jsem vlastní hlavu. Rozum by mi řekl, co je správné, ale já jsem chtěla ostatním dokázat, že nebudu skákat, jak oni pískají. Varovala jste mě a já neuposlechla, což jsem si taky odskákala. Když jsem nepochopila Vaše slovo, muselo přijít důrazné ponaučení přímo od života. Zničila jsem si vlastní tělo a s tím už potom nešlo nic dělat. Na omluvy a nápravy bylo zkrátka pozdě.

Byla jsem v nemocnici velmi dlouho. Nebo alespoň tenkrát mi to tak připadalo, mohla jsem jenom ležet, posléze trochu chodit. Jenže to mi bylo málo. Vím, že jsem si Vám při jedné vizitě postěžovala, že mě tu sestřičky střeží natolik, že mě nenechají vyjít ani z pokoje. Řekla jste, že když si počkám, zase budu chodit, běhat, skákat, dělat vše, co budu chtít. Že jsem mladá s celým životem před sebou. Což byla pravda a je to pravda i teď, ale tehdy jsem se rozbrečela. Protože jsem přišla o to, čím jsem žila a najednou cítila to prázdno, které mě bez něj svíralo.

Chodívala jste za mnou často. Bylo mi to asi jedno, později, když už jsem se začala s krutou realitou smiřovat, se mi při tom konečně začalo zase rozsvěcet v hlavě. Mluvily jsme spolu, říkala jste mi své zkušenosti jako bývalé sportovkyně - to mi pomohlo asi nejvíc, to vědomí, že jste někdo, kdo tomu rozumí - a když se blížil čas odchodu, dala jste mi pár rad, jak se vrátit do života. Ano, poslechla jsem je. I já, která měla vždy potřebu rebelovat.

Ještě jednou Vám patří velké díky. Už jsem Vás od té doby neviděla, tak jen doufám, že se máte dobře. A máte poslušnější pacienty.

Anna

Kam dál