..........

První den prázdnin

Úterý v 17:41 | anita barrasa |  z mého života
Ano, prosím, klidně mě označte jako svini, která si přijde v šatičkách do školy jen na hodinku pro vysvědčení v pondělí a potom se od úterý fláká doma. Studenti obchodní akademie jsou na to zvyklí, že ředitelské volno se prostě neodpouští. Ale může jim to být srdečně jedno, protože jsou to přece oni, kdo mají volno, ne ti ostatní, kteří se musí v nenáviděné budově lopotit ještě po zbytek týdne.

Nikdy jsem nebyla typ, který by se honil za známkami a když už, tak jen ty poslední týdny. Ano, to občas přiletěla nějaká ta prosbička, na základce babička pekla koláče, uplácela jsem učitele zdravým domácím ovocem (vesničan se nezapře); takové ty klasické způsoby. Když přijde čas hádání o známky, vzpomenu si na svou sestřenici, která je věčně nespokojená, pokud jí nevychází čistá známka. Na výpisu pruh samých výborných, nikdo o nich nepochybuje, ale ona jakožto perfekcionistka i na jedničkách vždy nějakou chybku najde. Je úsměvné ji porovnávat s jejími spolužáky, kteří to s vypětím všech sil dotáhnou sotva na trojku, děkují za to a víc nechtějí.

Například já jsem se letos zlepšila a dokázala dotáhnout matematiku dokonce na chvatelitebnou. Ano, jsem na sebe pyšná, protože ač se snažím sama sobě vnutit, že na známkách nezáleží, stejně jsem každoročně naštvaná, že mě zase ta prohnaná věda o číslech porazila. Zůstává mi rozum stát, proč jsem si zvolila školu, kde mě bude provázet ve všech ročnících. Že jsem nešla na nějakou humanitní, kde bych celé dny filozofovala u společenských věd a jazyků a čísla znala jen kvůli tomu, abych věděla, kolik je hodin a kolik mě bude stát oběd.

Ale ne, už nechám hanění své školy, vždyť mě čeká po prázdninách poslední školní rok. Maturita. Nahání mi strach. Blíží se čím dál rychleji. Čas utíká. Brzy bude za dveřmi. Ale co, není čeho se bát. Ze žádných proradných předmětů maturovat nebudu a ty ostatní, mé oblíbené, jsou v mých silách. Víc bych se měla bát přijímaček... Inu, příští rok bude složitý a dost možná rozhodující. Tím se ale zatím nebudu trápit. Začínají prázdniny!
 


Protančená noc

14. června 2017 v 20:13 | anita barrasa |  téma týdne
Horký srpen nám nenechával odpočinout ani v noci. Okno bylo otevřené dokořán, chodbou prosvítal měsíc a vzduch byl stále tak těžký, až mě zmáhala únava. Ve vedlejší místnosti se stále vesele slavilo, popíjelo a hodovalo, a tak jsem si připadala hloupě, že sedím o samotě, v šeru, v tichu a pomalu usínám.

Dokonce jsem rezignovala i na snahu se přiučit novým španělským slovíčkům, které jsem mohla pochytit přímo u pramene. Nepřítomně mi ušima plula hudba plná typických latinských rytmů a rozpalujících slov vášně, zatímco spolubydlící svými kroky ničili už tak vrzající parket a smáli se. Spontánně, šťastně, možná i opile. Těžce jsem polkla. Proč se nikdy nedokážu přemluvit, abych se k nim přidala?

Ztuhla jsem, když skončila jedna z písní a hluk v pokoji se ztišil. Asi už končí, pomyslela jsem si. A to nebyla ani půlnoc. Javier říkal, že před půlnocí končí málokterá tancovačka, ale uklidnilo mě vědomí, že jsou nejspíš jen šetrní k líným národům, jako jsme my Češi. Především já s kamarádkou, které jsme se k nim na dva týdny dovolené nastěhovaly. A oni nás dobrovolně přijali, nechali nás spát na svých postelích jako vážené hosty a starali se o nás jako o vlastní rodinu. Jako bychom se také staly členy už tak obrovské rodiny, která s milostí ráda otevírala náruč všem, kteří to potřebovali.

Ticho opravdu trvalo dlouho. Leknutím jsem nadskočila, když jej kdosi přerušil vpádem do dveří; v šeru nešlo jednoduše rozeznat tvář od jiné, ale tenhle kluk měl štěstí. Nebo spíš smůlu, že se mi nikde neschová? Jen co se postavil ke zdroji světla, jeho hnědé kadeře získaly zlatavý nádech. A když promluvil angličtinou se znatelným španělským přízvukem, koutky úst se mi zdvihly k úsměvu. Přece si na mě vzpomněl!

"Pojď tancovat," vybídl mě. "Je tady zábava, ale pořád mám pocit, že něco chybí."

"Myslím, že nechybí nic." Úsměv na tváři mi unaveně poklesl. "Tancovala bych ráda, ale to bych při tom nesměla pošlapat nohy všech svých tanečních partnerů."

Javi se rozesmál. "Neboj se, já už to nějak přežiju a nikomu jinému tě raději nepůjčím." Natáhl se pro mou dlaň a když ji konečně pevně uchopil v té své, vytrhl mě ze sevření pohodlné dřevěné židle a odvlekl ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a nestačila se divit tomu, co jsem tam viděla; zatímco před půl hodinou, když jsem tam byla naposledy, bych počet tanečníků nespočítala na prstech na rukou ani na nohou, teď jich bylo o poznání méně. Zamávala jsem kamarádce a jejímu sličnému chlapci, několika známým a chystala se zamávat i té milé ženě, která nás tu ubytovala, ale její syn mi to nedovolil. Pevně chytil mou nataženou paži a donutil mě, abych svou pozornost obrátila jen k němu.

Sálem znovu začala znít hudba a já jsem jako v transu prolétávala tanečním parketem. Chvílemi mi připadalo, že se vznáším. Vše se pohybovalo tak rychle... Až jsem se bála, že to je jen sen. Jen sen, o který jsem tak stála. Sen, ze kterého jsem se tak zoufale nechtěla probudit. Sen trvající celou noc.

Že se mi to nezdálo, jsem zjistila až ráno. Probudila jsem se v posteli, kterou mi přenechala jedna z Javierových sester, a nohy mě bolely tak, že jsem prohlásila, že už nikdy nevstanu a ani na dlouho plánovanou túru po městě nevyrazím. Tenhle den strávím v posteli, kde si budu konečně připadat jako princezna, o níž se musí její poddaní starat. A přijde se na ni podívat i její princ, ten, kterému odpustí všechno, přestože je to právě on, kdo vše způsobil. Pohádky se ale v reálném životě nedějí a princ s princeznou spolu nemohou žít šťastně až do smrti.

Pomohl mi zabalit kufry, dostat se na letiště a odletět zpět domů. Usmíval se a mával. Mával jako loučící se minulost, za kterou je třeba zavřít dveře. Zůstala nám jen jedna společná protančená noc.
 


Nedochvilnost

29. května 2017 v 19:16 | anita barrasa |  úvahy
Kdysi dávno jsem patřila k té skupině obyvatelstva, která druhou část společnosti vytáčela k nepříčetnosti. K těm, kteří nedokážou ani na jedinou domluvenou schůzku přijít včas, pravidelně jim ujíždí dopravní spoje přímo před nosem a výmluvy si připravují raději už pár dní předem, protože moc dobře vědí, že se budou hodit v jakékoliv situaci. Učitelka je naštvaná, že musí zase otvírat třídnici, fotbalista se na mě příště vybodne a půjde si raději zakopat na trávník (na míč totiž čekat nemusí, ten nemá nožičky) a ostatní milerádi vykouzlí ten nejotravnější a nejhorší výraz, jaký vůbec mohou, aby projevili své naštvání.

Kdysi vlak přijížděl do mé výstupní stanice ve třičtvrtě na osm a za nějakých deset minut jsem už měla sedět v lavici nebo se minimálně pohybovat na půdě školy. Když připočtu hlavně v zimě častá zpoždění, před zvoněním jsem dorazila málokdy. Ale protože se mi ráno zapínat vrtuli za zadkem opravdu nechtělo - celkově nesnáším, když někam musím spěchat, to žijeme jen proto, abychom se pořád za něčím honili? -, vysmlouvala jsem si své pozdní příchody s učiteli a většina to tolerovala (poté, co jsem jim upřímně a přiznávám, že velmi přehnaně vysvětlila všechny nesnáze v tom spočívající).

Pár odpůrců se samozřejmě našlo, kteří oponovali: Můžeš jezdit dříve. Proč bychom na tebe měli čekat? Copak jsi to ty, kdo si tady bude určovat pravidla?

Teď, když už jsem základku opustila a do školy chodím zásadně včas, je chápu. Občas se stane, že se někteří spáči ukáží až na třetí hodině, vymlouvají se na kolony a na nefunkční auta. Pokud by měl někdo tak nevýhodné spoje z dalekého bydliště, jako jsem mívala já, tak by se to dalo pochopit. Tady jde o věc, kterou obyčejný smrtelník nezmění, vlak nepopožene ani neteleportuje na jinou stanici, kdykoliv se mu zlíbí. To by byl na železnici pěkný cirkus! Ale vyspávání a schválné oddalování povinností je věc, která mi do hlavy nejde - s tou totiž něco rozhodně udělat lze.

Na domluvenou schůzku bych už nikdy pozdě nepřišla, protože jsem si naštěstí začala uvědomovat, jak moc je to pro obě strany trapná záležitost. Raději se vypravím dřív a i na místě setkání budu pár minut předem, a kdybych skutečně nestíhala, omluvím se esemeskou. Těch pár kliknutí mě sice zpomalí, ale čekající aspoň bude vědět, na čem je. Snad horší než nedochvilnost je totiž právě neschopnost ji vysvětlit lidem, kteří poté čekají, dokola se dívají všemi různými směry, odpočítávají zmařené hodiny a doufají, že se ta osoba za milion let skutečně objeví za rohem.

Dobrá, nakonec tedy dřív, ale neříkejte mi, že vám to nikdy nepřipadalo jako věčnost...

Jak jsem běhala v barvách

23. května 2017 v 19:17 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Teď, několik dnů po doběhu, jsem ráda, že to mám za sebou. Je pravda, že běh Barvám neutečeš je známý jako odpočinková akce pro celé rodiny, tudíž i pro malé děti, maminky s kočárky (divila jsem se, ale bylo jich tam dost) a možná i seniory, tudíž velmi nenáročný, bez potřeby předchozí přípravy, jednoduše procházka růžovým sadem s jen pár zónami postříkání barvou, což je samozřejmě skvělá zábava. Nebyla bych to však já, kdybych to nevzala z trochu jiného úhlu. Řekla jsem si, že to pojmu jako zkoušku běhu na pět kilometrů před pravými závody, na které bych se chtěla v horizontu několika měsíců přihlásit. Protože tohle pravý závod nebyl, ačkoliv jsem se snažila. Nešlo to.

Důvod byl takový, že na podobnou věc musíte být stoprocentně soustředěni. Když se o to alespoň pokoušíte a snažíte se vytěsnit všechen halas kolem, většinou vás za chvíli přepadne sprška barvy a nebo se zrovna přimotáte k člověku, který si během běhu stačí navíc ještě povídat (to většinou někde na prvním kilometru, pak už se nechce povídat nikomu) a je odhodlaný svůj povídací záměr uskutečnit na komkoliv. Takže jsem svou prvotní snahu vzdala a rozhodla si to užít jako příjemnou společenskou akci v obležení tisíců lidí, se kterými se už ve zbytku života nejspíš neuvidím, ale rozhodně s nimi tyto prožité chvíle na dlouhých pěti kilometrech stály za to.

Jediné, čeho jsem litovala, bylo, že se mi nepodařilo k této akci donutit i své blízké, protože jsem si jistá, že se známými vedle sebe bychom se bavili mnohem lépe než každý ve své sólojízdě. Určitě bych vzala bratra nebo sousedovy děti, jež by si z práškových barev vytvořily svůj pohádkový barevný svět. Ale protože jsem tam zbyla sama samotinká, vysnila jsem si svůj duhový svět alespoň v představách a ve vzpomínkách na dětství. To ale neznamená, že nejde o zábavu pro dospělé, kteří už se přes svá mladistvá léta dávno přenesli. Rozhodně ani tak nebudou ochuzeni; užijí si zábavné odpoledne, navíc propojené i se zdravím a s pomocí dobré věci.

Kam dál