..........

Přátelské osobě, kterou jsem znala jen jeden den

7. ledna 2017 v 19:24 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý Petře,

je to přesně rok, co jsme se viděli naposledy. Teda bylo by to včera - na Tři krále, ale píšu až teď. Nebýt mojí výzvy, tak ani nevím, že to naše jednodenní setkání slaví "vyročí". Od té doby jsme se totiž neviděli a letos jsme na Tři krále otravovat ostatním život nešli. Je to škoda, že těchto - jak pro koho - zábavných akcí u nás na vsi ubývá. Stmelovali se díky nim obyvatelé a teď oproti tomu všichni žijí ve vlastní bublině bez kontaktu s okolím jinde než v práci nebo ve škole.

Protože to loni byla po dlouhé době první taková sešlost od návratu do Čech, neměla jsem žádné přátele a nové mladé v partě neznala. Jsem ráda, že jste mě nevzali jen jako nepotřebné páté kolo u vozu, tu osobu, co se připojí někam, kde nemá co dělat a je s ní tak zacházeno. Poznala jsem sympatické lidi a o to víc mě mrzí, že to trvalo jen jeden den - jeden večer. Jeden večer, kdy jsme toho napovídali tolik a o tématech, která jinak vůbec na slovo nepřijdou, o veselých věcech, chvíli neřešili každodenní strasti a i s jinak neznámými lidmi našli společnou řeč, ačkoliv jinak bychom spolu neprohodili ani slovo. Dobře, možná to bylo i díky pár " kapkám" alkoholu, ale to k tomu patří. A díky jídlu. Kdo by nebyl hodný kvůli závěrečné hostině!

Ty už si na mě asi nevzpomeneš, ale i tak. Doufám, že se jednou potkáme - na vesnici prostoru dosti -, a když ne, tak věřím, že šíříš svůj optimismus dál, přestože ne v mém dosahu. Nenásilných optimistů je potřeba, hlavně v tom dnešním světě pesimistů, kterých se navíc teď v zimě vyrojilo více než obvykle. Škoda, že takových, jako jsi ty, není víc! Možná je zbytečné, že vše kolem sebe vidíme v šedých tónech. Jsem na tom stejně, ale snažím se každý den najít důvod k úsměvu, protože se dá najít kdekoliv. A s úsměvem jde přece všechno líp.

Anna
 

Je to za mnou

31. prosince 2016 v 15:37 | anita barrasa |  z mého života
Poslední den roku 2016 by si zasloužil pořádnou rozlučku, než ho slavně hodím za hlavu, pokud možno co nejrychleji na něj zapomenu a s elánem vtrhnu do toho dalšího. A tou rozlučkou nemyslím opití do bezvědomí a Nový rok s kocovinou. Spíš slovní rozlučku. Protože tenhle blog mi byl svědkem téměř celého roku a všech důležitých událostí v něm se odehrávajícím, stal se mým soukromě otevřeným deníčkem. Připadám si, že jsem toho vykvákala celkem dost, některé věci, které měly zůstat někde v nitru mě samotné, nakonec jsem však ráda, že vyvstaly na povrch. Blog jsem si zakládala hlavně proto, abych se mohla někomu vypovídat a nechat své duši vydechnout od věčného bloumání a přemýšlení. Svůj účel splnil. Navíc jsem díky tomu poznala několik zajímavých a inspirativních lidí, kteří mě posunuli dál. Takže založení blogu je jeden z letošních zlomů a jsem na sebe pyšná, že v únoru to bude rok, co se na něm držím.

Prohlížím si archiv a zpětně články od února až po prosinec, zlepšení v psaní, proměnu mě samotné. Vzpomínám na to, jak jsem každou věc prožívala - a taky si říkám, že mi jednou poslouží k vzpomínkám na časy, které pro mě byly šťastné, i když je za ně momentálně nepovažuji. Teď ale doufám, že už se stanou minulostí, kterou nechám za sebou. Poslední měsíce jsem nastartovala jiný program vlastního života - a doufám, že s ním se přiblížím svým snům. Tenhle rok byl totiž jinak spíš zklamáním za zklamáním, jak sama v sobě, tak v ostatních. Nezbývá, než věřit, že to bude příště lepší.

A když už jsem vám nestihla popřát veselé Vánoce, tak to napravuji přáním šťastného nového roku! Doufám, že se vám všem vydaří tak, jak si přejete, zdárně překonáte všechny překážky života a přes ně dojdete až k cíli.

Vánoční čas u Barrasů

27. prosince 2016 v 20:06 | anita barrasa |  z mého života
Původně jsem neměla v plánu psát o Vánocích. Když jsem však zjistila, že (skoro) každý blog obsahuje alespoň jeden článek nějak se těchto svátků dotýkající a z většiny vyzařovala vánoční nálada a radost ze všeho kolem, tak jsem se sama sobě divila, proč zrovna já jsem takový ignorant, který se všemu vyhýbá - nebýt štědrovečerní večeře, tak ani nevím, že se něco slaví. Od doby, kdy žiju se dvěma muži, kteří na tom byli stejně, možná ještě zabedněněji než já, to je takhle vždycky.

Místo stromečku větev z keře na zahradě, jedna chudá ozdoba, kterou před lety vyrobil bratr na vánočních dílničkách, a pod ním pár dárků, aby se neřeklo. Ale co je nejdůležitější? Přece jídlo! Cukroví nevedeme, to nenápadně vyjídáme na návštěvách u příbuzných. Ale nemít bramborový salát a řízky? Ani náhodou. A rozhodně ne v malém množství. Vystačí to na několik dalších dní a ještě budeme pochváleni za to, jak ctíme tradice. A protože jsme učebnicová představa konzumní společnosti, s plnými břichy zasedneme k televizi k pohádkám a budeme na chvíli ztělesňovat vánoční rodinnou pohodu.

Asi si řeknete, že naše svátky jsou moc nudné. Není tomu tak. Hned další den totiž začíná nekonečná série návštěv příbuzných. Po roce vidíme známé obličeje, oblíbené i nenáviděné, i přes nelibost je podarujeme, všem zalžeme, jak moc je máme rádi, vyfasujeme pozornost na cestu a pokračujeme takhle dál, až večer zcela unaveni dorazíme zpět domů. Otec si oddechne: "A máme to za sebou." Zjistí však, že ne na dlouho.

Druhý den totiž míříme za matkou. Pro otce úděl nejtěžší: předstírat na dva dny návrat k matce a ke starým dobrým časům. Podvědomě všichni víme, že to tak není, ale říkáme si, že Vánoce spraví všechno, i ty nejhlubší mezilidské propasti. Tak jsme dva dny úplná šťastná rodinka. Všichni se k sobě chováme mile a vesele, protože jsme se dlouho neviděli, sdělujeme si, co je nového - letos jsem se dozvěděla, že asi budu mít druhého otce, ale naštěstí ho uvidím jen dvakrát do roka - a když už si začneme lézt na nervy, tak si sbalíme svých pár švestek a zase se vrátíme domů na pohovku k televizi.

Ale jo, mám ráda Vánoce. A co vy? Taky napíšete, jak originálně slavíte svátky, abych si nepřipadala jako ten největší ignorant?
 


Tomu, s kým nemluvím tolik, kolik bych si přála

22. prosince 2016 v 20:37 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milý Tome,

když si na tebe vzpomenu, jako první se mi vybaví doby, kdy jsme byli zvyklí spolu trávit téměř celé dny. Býval jsi skvělý organizátor, pro naši stále se rozrůstající se skupinu vůdce, který nás vedl dál. Pořádal jsi akce a přestože jsem byla asi jediná, kdo se neváhal žádné zúčastnit, bavilo tě to a zůstával jsi u toho pořád. Možná zčásti proto, že nikdo jiný by to nezastal, možná proto, že tě velení naplňovalo. Říkala jsem si, že by byla obrovská škoda, kdyby jsi skončil u vedení skupinky amatérských pinkálistů.

Neskončil jsi; teď pracuješ v zahraničí, žiješ si spokojený život a do Česka se vrátíš maximálně jednou za měsíc navštívit rodinu. Dobře, bylo by naivní myslet si, že se půjdeš podívat i na své staré přátele, nebo že jim občas napíšeš.

Nevím, jestli se nesnažíš zapomenout na své nepopulární začátky, na mé otravné poznámky či bláznivé členy klubu. Takhle si často připadám, že když ti píšu, že ty odepisuješ jen z nutnosti. Přitom já bych si s tebou ráda - alespoň tímto způsobem - povídala. Jenže mě stále provází ten znepokojivý pocit, že i na tvém zdánlivě sluníčkovém životě se najde nějaký mráček.

A přátelé by si měli říkat vše, ne? Jako já tobě a ty jsi mi vždycky poradil nebo alespoň vyjádřil podporu. Nemůžu nic slíbit, ale vím, že udělám všechno pro to, aby ses zase cítil dobře.

Anička

Nové pocity

17. prosince 2016 v 12:31 | anita barrasa |  z mého života
Vím, že poslední dobou přispívám dost sporadicky a moje články taky za moc nestojí. Ať už napíšu cokoliv, připadá mi, že do toho nedávám dostatek emocí; je to ale složité, když všechny předávám jiným lidem. Ani nemám žádný nápad, ta bezedná studnice, ze které jsem brala, když bylo nejhůř, je teď prázdná. I tak jsem se rozhodla něčím přispět - a to článkem o sobě (jako by doposud tento blog nebyl dostatečně egoistický).

V mém životě došlo k takové "menší" změně. Před několika měsíci bych ani nepomyslela na to, že bych šla s nějakou osobou mužského pohlaví na rande. Já, někdo, kdo s klukem sotva prohodí pár slov. Nemyslela jsem si, že by si někdo z kvanta dalších holek vybral zrovna mě, protože jsem byla poměrně vytrvalá v přesvědčování sebe samotné, že zůstanu věčně na ocet (v osmnácti skvělé předsevzetí - ale s tímhle pesimismem jsem se už narodila). Ale stalo se tak. A je to nabíjející pocit, když víte, že o vás někdo stojí, a to dokonce tak, že s vámi chodí na místa, na něž by jinak nikdy nevkročil, nebo provozuje činnosti, které v něm vzbuzují odpor, ale kvůli vám ten odpor překoná. A i přesto, že je vám jeho doprovod občas krajně nepříjemný, dostává se vám pod kůži.

Dobře, předchozí odstavec nutno brát s rezervou. I když to částečně jako malý zázrak vnímám. Od prvopočátků, kdy jsme se nenáviděli a ignorovali, po divné seznámení, vzájemné pochopení až k jakémusi vztahu, zda-li se to tak dá nazvat. Vzhledem k tomu, že je pro nás oba první, zatím od toho nelze tolik očekávat - spíš tak zkoušíme, co jde, a kam se dál posouvat. Jsme oba duší sportovci a proto potřebujeme všechno neustále zlepšovat, nesnášíme dělání chyb a chceme být ve všem nejlepší. Což většinou není úplně ten správný přístup. Protože chyby děláme a padáme na hubu stejně často, jako se zase zvedáme. Moc nevím, jak to popsat; něco reálného a prožitého je totiž složitější přesně vyjádřit slovy než něco, co se stalo jen uvnitř mé mysli či ve snech.

Jediné, co popsat dovedu, je, jak to všechno vůbec začalo - o jízdách ve vlaku jsem psala, o tom, jak spolu trávíme spoustu času také, ale mě, jakožto blonďaté nechápavé kebuli nedošlo, že by z toho mohlo být něco víc a že jemu fakt nejde o to, aby se mnou chodil do Národního - až mojí kamaradce došla trpělivost, když jsem hledala další výmluvu: "Ten kluk o tebe má zájem, tak proč ho pořád odmítáš?" Jsem jí vděčná, že mi to řekla, sama bych se k tomu nikdy nedostala. A teď, o pár týdnů později, jsem o to šťastnější. Byla jsem ke svému štěstí dostrčena, aby mi neproteklo mezi prsty, a o to více si ho vážím.

Kam dál