..........

Tomu, s kým jsem si dala "slib malíčkem"

11. září 2017 v 18:37 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva


Milý Sascho,

řekla jsem si, že bych ti přece mohla napsat alespoň pár řádků. Dětské školkovské známosti jen málokdy trvají celý život - málokdy, náš případ to nebyl. Prostě jsme byli takoví dva opuštění prcci na pískovišti. Ani jsme moc nemluvili. Možná to bylo to, co nás spojovalo. Prostě jsme si spolu sedli, dělali si to každý to svoje, občas se zasmáli, občas něco zažvatlali a pak se zase rozutekli domů. Ale vzpomněla jsem si na tebe v souvislosti s něčím. O našem slibu malíčkem, který údajně znamená něco navěky neporušitelného.

Tím si tedy nejsem jistá, ale dobře. Vlastně ani nevím, proč jsme to tenkrát udělali. Já vím, byly jsme děti! Ty mohou dělat cokoliv a nemají z ničeho rozum, takže to, co může být rituálně velmi významné, je pro ně třeba jen hra. Ale nevím, jak se tak nad tím zamýšlím, třeba to nějaký smysl mělo. Nebo ho nemělo, ale získalo ho až později. Později, když už z každodenních setkání nezbylo ani zrnko prachu.

Docela by mě zajímalo, co si o takových slibech myslíš teď. O slibech celkově, jestli mají význam, nebo jestli jde jen o pouhé lži. Dost záleží na úhlu pohledu. I když už jsem se stačila alespoň lehce vyléčit ze své naivity, stále tak tiše věřím, že třeba existují lidé, kteří to, co naslibují, také dodrží, a nebudou slibovat to, co nedokážou splnit. Sama se tím taky řídím. Takže ne, neslíbím ti, že se spolu někdy setkáme. Protože to nedokážu.

Tak zase sbohem,

Anna.
 

Jak se peru s cíli

4. září 2017 v 16:45 | anita barrasa |  101 cílů za 1001 dní
Chtěla jsem přes prázdniny pokud možno co nejvíce pohnout s výzvou 101 cílů za 1001 dní, protože ačkoli už ji plním více jak rok, zatím jsem na tom prachbídně. A s postupem času si uvědomuji, že mety, které jsem si vytyčila v loňském únoru, bych si rozhodně znovu nevytyčila a nevím, jak je splním, jestli vůbec jsou splnitelné a co se za splněné dá považovat. Zdá se, že se i během více méně krátké doby člověku mohou změnit priority.

Ale nic... Raději se pochlubím tím, co už mám za sebou. Na chlubení není nikdy pozdě!

Někomu z jiné země

31. srpna 2017 v 11:41 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá M.,

píšu ti více jak rok po našem jediném setkání - které mimochodem věřím, že nebylo poslední. Letos nám vánoční Vídeň neunikne! Asi se pouze usměješ, protože si často píšeme o různých věcech, ale snad nikdy jsme jedna druhé nestrkaly nos do soukromí. Tenhle dopis trochu soukromější bude. Ale netřeba mít strach. Nebudu s tebou řešit chlapy, protože vím, že máš oči stejně jenom pro jednoho, ani dívčí věci, protože to není tvůj šálek čaje. V tomto ohledu jsme se sešly. Mluvit hodiny o oblečení bych vážně nedokázala - s jedinou výjimkou. O tvých šatech s francouzskou vlajkou, a to k přemluvení tebe, abys mi je půjčila. Naštvání otce nad nevlastenectvím vlastní dcery bych pro jednou přežila.

Jsem ráda, že jsem přes internet našla osobu, jakou jsi ty. Internetu vděčím za vše, za poznání a hlavně za možnost komunikace i přes stovky kilometrů, které mezi námi vězí. Protože ačkoli jsme se viděly jen jednou, i tak si připadám, jako bych tě dokonale znala. Vím, že ti zase budu moci napsat, společně se pobavíme nad tím vším, co se na našem velkém a zároveň poměrně malém světě děje. I na dálku poznáváme odlišné kultury svých dvou zemí a přestože i přes slova cítím nizozemský vzduch plachtící kdesi u tebe, někdy bych ho chtěla ucítit naživo.

Myslím, že bychom mohly najít nějakou příležitost. Ostatně, příležitost se dá najít vždycky, jen musí plynout nějaká snaha z obou stran. Poté je všechno snadnější. Minule jsme to organizovaly na poslední chvíli a ještě poslední den nevěděly, jak to bude, takže to teď beru do vlastních rukou a snad zodpovědněji.

Brzy mám v plánu vyrazit do Anglie. A Nizozemsko je jednou ze zastávek, určitě se zastavíme v Amsterdamu alespoň na chvilku, než nasedneme na trajekt a zmizíme za kanálem La Manche... Tak budu ráda, když mi napíšeš, jestli o to stojíš. Tentokrát to naplánuji. Takže se se mnou nemusíš bát (to bych tak úplně neříkala, ale znáš mě).

Někdy na viděnou,

Anna
 



Tomu, komu chci dát druhou šanci

24. srpna 2017 v 14:41 | anita barrasa |  30denní dopisová výzva

Milá Jano,

píšu ti o prázdninách, kdy si na školu nejspíš ani nevzpomeneš, asi bych si to měla nechat až na školní rok, ale ne, to nejde. Přijde mi zbytečné, abychom svůj poslední rok na Obchodní akademii strávily rozhádané. Nebo nevím, jestli se zlobíš ty na mě, já na tebe už ne, jestli jsem se někdy vůbec zlobila. Zpětně mi to vše připadá jako hloupá souhra náhod. Hloupost, na kterou jsme měly dávno zapomenout a jen se jí zasmát.

Ráda bych odešla s čistým svědomím, že jsem na střední škole udělala maximum jak ve výsledcích, tak i ve vztazích se spolužáky i učiteli. Přišla jsem sem přece získat další znalosti důležité do budoucna, ale také se zlepšit ve komunikaci a spolupráci s druhými, což je ještě o to potřebnější. Udělala jsem chybu v tom, že se chtěla obklopovat pouze lidmi, kteří si myslím, že jsou toho hodni. Ale to už hraničí s nadřazením. Doufám, že si nemyslíš, že jsem někdo, kdo potřebuje ostatní upozorňovat, že je lepší. Už dávno jsem přišla na to, že to nejspíš nebude ta správná cesta. Protože to bych nesměla mít své chyby, abych se mohla prezentovat jako dokonalá.

Měla jsem se dívat po těch, se kterými si rozumím, kterým vím, že mohu důvěřovat. Což nemůžu vědět nikdy, samozřejmě, ale u tebe jsem se zmýlila. Neříkám to na sto procent, ale ty rozhodně jsi člověk, který dělání hloupých pubertálních "zrad" v povaze nemá. Odsoudila jsem tě kvůli věci, kterou jsi neudělala a nikdy se pak neodhodlala k omluvě a nápravě. Až teď. Je to pozdě a počítám s tím, že mě stejně pošleš do háje. S tím jsem smířená.

Pravda je, že nazývat to "druhou šancí pro tebe" není to pravé. Spíš pro mě. Omluv mé cholerické já. Neumí se ovládat a zlepšování nepřichází v úvahu ani s přicházejícím věkem. Přesto se pokusím být chvíli klidnou dívkou, která má ráda lidi. Jako jsi ty. Virtuálně ti potřásám rukou a spolu vykračujeme vstříc poslednímu roku.

Anna

Kam dál